Rozhovor pro Poeta.cz
(již dostupné pouze na FB)https://www.facebook.com/notes/poetacz/rozhovor-se-spisovatelkou-mari%C3%AD-michlovou-autorkou-rom%C3%A1nu-smrt-m%C3%BAz-v-r%C3%A1mci-rubri/10152166982242207
Rozhovor se spisovatelkou Marií Michlovou, autorkou románu Smrt Múz -- v rámci rubriky Knižní pátek
Česká spisovatelka Bc. Marie Michlová je studentkou 3. ročníku navazujícího magisterského studia oboru historie na Filozofické fakultě UK. Ve svých 22 letech vydala prvotinu Smrt Múz v nakladatelství Torst. To její literární počin označilo za debut zásadního významu, který je založen na mimořádně zručně utkané kombinaci fikce a skutečnosti.
Marie souhlasila s rozhovorem pro server Poeta.cz, který vám nyní zprostředkujeme. Povídali jsme si jak o románu Smrt Múz, tak i o obyčejných, běžných věcech. Nicméně psaní, literatura a historie se táhla celým našim rozhovorem. Bylo to velmi milé povídání a čas příjemně strávený ve společnosti Marie Michlové.
Marie, jak dlouho jsi psala román Smrt Múz, v kolika letech jsi o něm začala poprvé uvažovat?
První inspirace přišla, když jsem byla ještě malé dítě, v šesti letech jsem zatoužila napsat román o lásce anglického spisovatele a francouzské bohémské malířky. To asi čtenáře překvapí, protože tato zápletka ve vydané verzi Smrti Múz není nijak extra důležitá. V patnácti jsem ten příběh začala sepisovat a to už měl můj anglický spisovatel nejen jméno John Smith, ale i kamaráda Waltera Scotta. Smrt Múz vyšla o sedm a půl roku později.
Měla jsi hned jasno, jaký námět zvolíš pro svůj román, nebo jsi začala psát, protože jsi psát chtěla?
Psát jsem chtěla, napsala jsem tři jiné romány, než jsem si vzpomněla na svůj dětský nápad o lásce anglického spisovatele a francouzské malířky. A v těch patnácti jsem si řekla - Johne Smithe, konečně přišel tvůj čas.
Hlavní hrdina Tvého románu John Smith má na začátku příběhu patnáct let. V průběhu děje se "vyvíjí, proměňuje" jako celé 19. století. Dá se to chápat i tak, že John Smith je vlastně samotné 19. století? Stejně tak, jako jeho dědeček s naprosto odlišnou povahou je představitelem odcházejícího 18. století? Je možné vnímat tyto dvě postavy i takto?
Jestli jsi na tohle přirovnání přišel sám, jsi génius a já smekám. Ano, takhle tyto postavy vnímám já a zatím žádný čtenář toto neodhalil.
Jak bys v krátkosti svůj román charakterizovala Ty?
Pro mě je to román o tom, jak věk rozumu, osvícenství, pomalu přechází do doby romantické, do romantismu, a následně i romantismus odumírá a rodí se doba viktoriánská. A na pozadí těchto změn prožívají své životy fiktivní i skutečné historické osobnosti jako byl Walter Scott, James Hogg, G. G. Byron a John Gibson Lockhart. Ty, i historické reálie, jsou popsány s maximální vědeckou přesností, jaké jsem byla schopná.
Řekni prosím čtenářům, se kterými postavami se v románu setká a kterou máš nejraději. Je i postava, která je ti nesympatická a protivná?
John se potká s různými postavami, od něžných skotských dívek až po světoznámé spisovatele, od bohémů až po moralisty, od příslušníků dělnické vrstvy až po aristokraty. Není v románě postavy, kterou bych neměla ráda, protože s těmi postavami jsem musela vydržet spoustu let, kdyby snad byla nějaká, kterou bych neměla ráda, nemohla bych s ní vydržet.
Pokud ano, neměla jsi nutkání jí něco udělat? Myslím tím něco podobného jako ve filmu Muž z Acapulca, kdy se hlavní hrdina naštve na někoho ze svého okolí a pak ho přenese do děje knihy, kde mu to pořádně "osolí".
Sice jsem nechovala vůči žádné postavě antipatie, ale v průběhu změn některé postavy zanikaly a jiné se rodily. Takže v první verzi Smrti Múz Scottovi sekundoval Goethe, zatímco ve vydané verzi jeho roli v podstatě převzal James Hogg, který na toto místo historicky opravdu patří.
Kolikátá verze románu byla ta finální? Nebo jsi prováděla jen kosmetické úpravy a nepocítila nutkání k přepisování celých kapitol, pasáží a podobně?
Celý román jsem přepsala asi pětkrát, verzí bylo přes padesát, někde jsem uvedla konkrétní číslo 51, tak budiž.
Tvá prvotina vyšla v nakladatelství Torst. Nemusela jsi na přání nakladatele přizpůsobit například délku románu, nebo dle jeho pokynů přepsat některé úseky knihy?
Naštěstí nakladatelství provedlo opravu jen nepatrné kosmetické změny a nikde se neškrtla snad ani věta.
Proč zrovna Torst?
Protože Torst měl o vydání zájem. Což se nedá říct o několika jiných známých nakladatelstvích, jimž jsem román nabízela, například Hostu nebo Argu. Torst bylo první nakladatelství, které bylo ochotné román vydat. Později se ozvala ještě další, ale už měla smůlu. Přítel se u téhle otázky vždycky směje a říká, že bychom se spíš měli zeptat Torstu, proč zrovna Smrt Múz.
Psala jsi v teple domova, nebo jsi odcestovala do Anglie, aby sis "osahala" zemi, kde se odehraje Tvůj příběh?
Obojí. Nemohu však říci, že by bez mých četných návštěv Skotska a jiných reálií byl román nějak výrazně horší. Dnes máme internet, Google Street View atp., s tím se dá leccos zvládnout. Určitě by mi pomohlo, kdybych navštívila dobové Skotsko, dobový Londýn, osobně si promluvila se Scottem a dala mu Smrt Múz k revizi, ale to jaksi bohužel není již možné.
Proč zrovna Velká Británie? Všiml jsem si, že jsi ji měla i jako předmět bakalářské, teď diplomové práce. Čím tě tak uchvátila?
Uchvátila mě v dětství. Ovšem moje představy byly značně idealistické a naivní, představovala jsem si Anglii jako pohádkovou krajinu z románů Jane Austenové a sester Brontëových. Střet s realitou byl drsný.
Jsi spokojená s dobou a místem, kde žiješ? Nebo by Ti bylo lépe ve Skotsku 19. století?
(podle mého to úspěšně prolínáš, chvíli si žiješ tam a potom se vrátíš tady k nám)
Snažím se to prolínat, ale záleží na tom, kdy a kde a jak bych se ve Skotsku v 19. století ocitla. Pokud někde ve slamu, v roce 1890 v Glasgowě, tak ani za nic. Ale kdybych se narodila jako dcera Waltera Scotta, on by díky konexím ze mě udělal literární hvězdu, a pak by mě požádal o ruku Lockhart, to by mě nikdo nemusel pobízet dvakrát!
Potřebovala jsi k práci konzultanty, odborné poradce, historiky apod.?
Potřebovala, ale neměla je. Potřebovala jsem poradit ohledně detailů například ze Scottova života, jeho vztahů s ostatními literáty, ale nakonec mé hledání bylo k ničemu a odborníci na literaturu začali naopak využívat mých znalostí biografických detailů. Před třemi týdny jsem byla přednášet o Scottově životě na Oxfordu, předtím na Sorbonně a brzy pojedu s dalším tématem přednášet na Aberdeenskou univerzitu…
Debutovala jsi jako jedna z nejmladších spisovatelek, je to to handicap, nebo výhoda? Považuješ se za zázračné dítě?
Ve dvaadvaceti jsem nebyla nijak výjimečně mladá debutantka, spíš ale mladí lidé publikují knihy jiného ražení – něco krátkého, autobiografického, snového, poezii… Historické romány píšou především lidé středního a staršího věku, kteří mají čas, zkušenosti a trpělivost. Hlavním hendikepem mého románu nebyl ani tak můj věk, jako jeho tloušťka. A můj věk – některé lidi to zaujalo, jiné odradilo, takže těžko říct.
Jak vnímáš kritiku?
Kritika byla pozitivní a mé vnímání pozitivna je pozitivní.
Jaké jsou ohlasy z řad čtenářů?
Převážně pozitivní. A to mě moc těší.
Kolik knih jsi vydala a které?
Tři. První byla „Protentokrát aneb Česká každodennost 1939-1945“, což je populárně naučná kniha o životě za protektorátu. Letos se dočkala pokračování v podobě „Byli jsme a budem aneb Česká každodennost 1914-1918“. Mezitím vyšla „Smrt Múz“.
Jsou i takové, které jsi napsala a zatím nevydala. Pokud ano, tak jaké a kolik?
Ano, jsou tři, všechny historické, zaměřené na mužské postavy, byly o snech, které se rozplynou v okamžiku, kdy se splní. A všechny kombinovaly vymyšlené postavy a nevymyšlené. Já se stylově moc daleko za tu dobu neposunula…
Když jsi byla malá holka, chtěla jsi být hned spisovatelkou? Nebo jako většina dětí jsi toužila stát se herečkou, ošetřovatelkou zvířat a psaní z toho potom
nějak vyšlo samo?
Chtěla jsem být herečkou a na stará kolena psát, takže třeba se ještě na stará kolena stanu herečkou. Jednu dobu se mi líbilo stříhat a česat, tak jsem chtěla být kadeřnicí, to jsem byla ještě v předškolním věku. A od jedenácti jsem říkala, že chci studovat historii na FF UK. Takže tenhle dětský sen teď žiji.
Kdo je Tvým oblíbencem ze současných autorů a kdo obecně?
Dnes už nemohu nazvat jednoho nebo i pár oblíbených autorů. Vždyť já pořádně ani beletrii nečtu!
Měla jsi, nebo máš, svůj vzor?
Dříve jsem měla dva vzory, Remarka a du Maurier.
Dá se skloubit studium a psaní, nešidíš jedno, nebo druhé?
Studium je priorita, takže v tuto chvíli šidím psaní na úkor školy. Věřím, že pokud se dostanu do doktorského programu, budu mít čas na obojí.
Když píšeš román o pěti stech stranách, je to jistě velmi náročné na čas, neochuzuješ se tím o studentské radovánky, večírky, akce, mejdany a vše, co souvisí nejen se studentkou zábavou?
Tak to mi připomíná, že existuje něco jako studentské radovánky, večírky, akce. Popravdě řečeno, v životě jsem na mejdanu nebyla, jsem introvert a abstinent, by to pro mě asi nebylo to pravé.
Jaká ocenění Smrt Múz získala? Jaký ohlas Tě nejvíce potěšil?
Tak největším a jediným oceněním je fakt, že román vydalo prestižní nakladatelství. A co se týče ohlasů, všechny pozitivní ohlasy mě moc těší, snad možná od obyčejných čtenářů mě těší víc než od kritiků, z nichž je opravdovým profesionálem dnes jen málokdo. Krásná byla kritika Evy Klíčové pro Respekt. To jako fakt respekt.
Vím o Tvých kořenech v Rusku, Tvou mateřštinou byla ruština. Netáhne Tě to literárně do Ruska, nechceš napsat román z tohoto prostředí?
Zatím ne. Bohužel či bohudík, mé srdce pořád ještě bije pro britský romantismus.
Kolika jazyky hovoříš? Který je Ti nejbližší?
Čeština samozřejmě, je to jazyk, který ovládám nejlépe. A pak je tu chudák trochu zanedbávaná ruština a angličtina, kterou bych taky chtěla dotáhnout na lepší úroveň. Jednou. A kvůli studiu se budu muset naučit německy.
Máš ráda Haggis?
(národní skotské jídlo - základem jsou vnitřnosti - srdce, játra, nebo plíce, ke kterým se přidává ovčí sádlo a koření. Celá tato směs se vaří v ovčím žaludku)
Kupodivu jo! Konzervičku jsem dostala i letos k Vánocům.
Jakou máš ráda hudbu, co nejraději posloucháš?
V hudbě mám ráda, když se žánry a styly střídají, během dne ráda poslouchám rozhlas a přepínám neustále mezi dvaceti stanicemi. Nic se ale nevyrovná písni „There is an old belief“ Huberta Parryho, který tak zhudebnil Lockhartovu báseň.
Co na sobě nesnášíš a jaké máš neřesti?
Hlavní neřestí jsou sladkosti, těch jím pořád víc, než bych měla. Nemám ráda také svou zbrklost, nedočkavost, věčnou a mnohdy neopodstatněnou nervozitu.
Máš přítele? Pokud ano, je Tvým prvním čtenářem a kritikem?
Vzhledem k tomu, že jeho nadání i zájmy se týkají zcela jiných věcí nežli literatura a historie, tak není mým prvním čtenářem. A z mé produkce četl jen Smrt Múz, dávno, dva roky před jejím vydáním, a byť mi to sám sliboval, už se mi ho nepodařilo přemluvit k tomu, aby si přečetl i novější a vylepšenou verzi.
Pracuješ na dalších knihách, na jakých?
Momentálně na novém románě.
Co Tě vyvádí z míry a rozčiluje? Jak bys charakterizovala svou povahu? Jsi výbušný typ, nebo hloubavý?
Spíš hloubavý, který vybuchne, když pohár trpělivosti přeteče. A ten můj je dosti mělký.
Jaké máš ráda květiny?
Nemám ráda řezané květiny, jsou ve stavu klinické smrti. Ale jinak na květiny moc nejsem, nevěnuju se zahrádkaření.
A poslední otázka, půjdeš se mnou na oběd, nebo na večeři, abych mohl poděkovat za příjemný rozhovor?
Určitě, až bude možnost.
Děkuji Marii Michlové za její čas a přeji jí co nejvíce úspěchu na literárním poli i v osobním životě.
Pro Poetu.cz – Zak
Celý rozhovor si můžete přečíst také na stránce www.poeta.cz
http://www.poeta.cz/dilo/rozhovor-se-spisovatelkou-marii-michlovou
Marie souhlasila s rozhovorem pro server Poeta.cz, který vám nyní zprostředkujeme. Povídali jsme si jak o románu Smrt Múz, tak i o obyčejných, běžných věcech. Nicméně psaní, literatura a historie se táhla celým našim rozhovorem. Bylo to velmi milé povídání a čas příjemně strávený ve společnosti Marie Michlové.
Marie, jak dlouho jsi psala román Smrt Múz, v kolika letech jsi o něm začala poprvé uvažovat?
První inspirace přišla, když jsem byla ještě malé dítě, v šesti letech jsem zatoužila napsat román o lásce anglického spisovatele a francouzské bohémské malířky. To asi čtenáře překvapí, protože tato zápletka ve vydané verzi Smrti Múz není nijak extra důležitá. V patnácti jsem ten příběh začala sepisovat a to už měl můj anglický spisovatel nejen jméno John Smith, ale i kamaráda Waltera Scotta. Smrt Múz vyšla o sedm a půl roku později.
Měla jsi hned jasno, jaký námět zvolíš pro svůj román, nebo jsi začala psát, protože jsi psát chtěla?
Psát jsem chtěla, napsala jsem tři jiné romány, než jsem si vzpomněla na svůj dětský nápad o lásce anglického spisovatele a francouzské malířky. A v těch patnácti jsem si řekla - Johne Smithe, konečně přišel tvůj čas.
Hlavní hrdina Tvého románu John Smith má na začátku příběhu patnáct let. V průběhu děje se "vyvíjí, proměňuje" jako celé 19. století. Dá se to chápat i tak, že John Smith je vlastně samotné 19. století? Stejně tak, jako jeho dědeček s naprosto odlišnou povahou je představitelem odcházejícího 18. století? Je možné vnímat tyto dvě postavy i takto?
Jestli jsi na tohle přirovnání přišel sám, jsi génius a já smekám. Ano, takhle tyto postavy vnímám já a zatím žádný čtenář toto neodhalil.
Jak bys v krátkosti svůj román charakterizovala Ty?
Pro mě je to román o tom, jak věk rozumu, osvícenství, pomalu přechází do doby romantické, do romantismu, a následně i romantismus odumírá a rodí se doba viktoriánská. A na pozadí těchto změn prožívají své životy fiktivní i skutečné historické osobnosti jako byl Walter Scott, James Hogg, G. G. Byron a John Gibson Lockhart. Ty, i historické reálie, jsou popsány s maximální vědeckou přesností, jaké jsem byla schopná.
Řekni prosím čtenářům, se kterými postavami se v románu setká a kterou máš nejraději. Je i postava, která je ti nesympatická a protivná?
John se potká s různými postavami, od něžných skotských dívek až po světoznámé spisovatele, od bohémů až po moralisty, od příslušníků dělnické vrstvy až po aristokraty. Není v románě postavy, kterou bych neměla ráda, protože s těmi postavami jsem musela vydržet spoustu let, kdyby snad byla nějaká, kterou bych neměla ráda, nemohla bych s ní vydržet.
Pokud ano, neměla jsi nutkání jí něco udělat? Myslím tím něco podobného jako ve filmu Muž z Acapulca, kdy se hlavní hrdina naštve na někoho ze svého okolí a pak ho přenese do děje knihy, kde mu to pořádně "osolí".
Sice jsem nechovala vůči žádné postavě antipatie, ale v průběhu změn některé postavy zanikaly a jiné se rodily. Takže v první verzi Smrti Múz Scottovi sekundoval Goethe, zatímco ve vydané verzi jeho roli v podstatě převzal James Hogg, který na toto místo historicky opravdu patří.
Kolikátá verze románu byla ta finální? Nebo jsi prováděla jen kosmetické úpravy a nepocítila nutkání k přepisování celých kapitol, pasáží a podobně?
Celý román jsem přepsala asi pětkrát, verzí bylo přes padesát, někde jsem uvedla konkrétní číslo 51, tak budiž.
Tvá prvotina vyšla v nakladatelství Torst. Nemusela jsi na přání nakladatele přizpůsobit například délku románu, nebo dle jeho pokynů přepsat některé úseky knihy?
Naštěstí nakladatelství provedlo opravu jen nepatrné kosmetické změny a nikde se neškrtla snad ani věta.
Proč zrovna Torst?
Protože Torst měl o vydání zájem. Což se nedá říct o několika jiných známých nakladatelstvích, jimž jsem román nabízela, například Hostu nebo Argu. Torst bylo první nakladatelství, které bylo ochotné román vydat. Později se ozvala ještě další, ale už měla smůlu. Přítel se u téhle otázky vždycky směje a říká, že bychom se spíš měli zeptat Torstu, proč zrovna Smrt Múz.
Psala jsi v teple domova, nebo jsi odcestovala do Anglie, aby sis "osahala" zemi, kde se odehraje Tvůj příběh?
Obojí. Nemohu však říci, že by bez mých četných návštěv Skotska a jiných reálií byl román nějak výrazně horší. Dnes máme internet, Google Street View atp., s tím se dá leccos zvládnout. Určitě by mi pomohlo, kdybych navštívila dobové Skotsko, dobový Londýn, osobně si promluvila se Scottem a dala mu Smrt Múz k revizi, ale to jaksi bohužel není již možné.
Proč zrovna Velká Británie? Všiml jsem si, že jsi ji měla i jako předmět bakalářské, teď diplomové práce. Čím tě tak uchvátila?
Uchvátila mě v dětství. Ovšem moje představy byly značně idealistické a naivní, představovala jsem si Anglii jako pohádkovou krajinu z románů Jane Austenové a sester Brontëových. Střet s realitou byl drsný.
Jsi spokojená s dobou a místem, kde žiješ? Nebo by Ti bylo lépe ve Skotsku 19. století?
(podle mého to úspěšně prolínáš, chvíli si žiješ tam a potom se vrátíš tady k nám)
Snažím se to prolínat, ale záleží na tom, kdy a kde a jak bych se ve Skotsku v 19. století ocitla. Pokud někde ve slamu, v roce 1890 v Glasgowě, tak ani za nic. Ale kdybych se narodila jako dcera Waltera Scotta, on by díky konexím ze mě udělal literární hvězdu, a pak by mě požádal o ruku Lockhart, to by mě nikdo nemusel pobízet dvakrát!
Potřebovala jsi k práci konzultanty, odborné poradce, historiky apod.?
Potřebovala, ale neměla je. Potřebovala jsem poradit ohledně detailů například ze Scottova života, jeho vztahů s ostatními literáty, ale nakonec mé hledání bylo k ničemu a odborníci na literaturu začali naopak využívat mých znalostí biografických detailů. Před třemi týdny jsem byla přednášet o Scottově životě na Oxfordu, předtím na Sorbonně a brzy pojedu s dalším tématem přednášet na Aberdeenskou univerzitu…
Debutovala jsi jako jedna z nejmladších spisovatelek, je to to handicap, nebo výhoda? Považuješ se za zázračné dítě?
Ve dvaadvaceti jsem nebyla nijak výjimečně mladá debutantka, spíš ale mladí lidé publikují knihy jiného ražení – něco krátkého, autobiografického, snového, poezii… Historické romány píšou především lidé středního a staršího věku, kteří mají čas, zkušenosti a trpělivost. Hlavním hendikepem mého románu nebyl ani tak můj věk, jako jeho tloušťka. A můj věk – některé lidi to zaujalo, jiné odradilo, takže těžko říct.
Jak vnímáš kritiku?
Kritika byla pozitivní a mé vnímání pozitivna je pozitivní.
Jaké jsou ohlasy z řad čtenářů?
Převážně pozitivní. A to mě moc těší.
Kolik knih jsi vydala a které?
Tři. První byla „Protentokrát aneb Česká každodennost 1939-1945“, což je populárně naučná kniha o životě za protektorátu. Letos se dočkala pokračování v podobě „Byli jsme a budem aneb Česká každodennost 1914-1918“. Mezitím vyšla „Smrt Múz“.
Jsou i takové, které jsi napsala a zatím nevydala. Pokud ano, tak jaké a kolik?
Ano, jsou tři, všechny historické, zaměřené na mužské postavy, byly o snech, které se rozplynou v okamžiku, kdy se splní. A všechny kombinovaly vymyšlené postavy a nevymyšlené. Já se stylově moc daleko za tu dobu neposunula…
Když jsi byla malá holka, chtěla jsi být hned spisovatelkou? Nebo jako většina dětí jsi toužila stát se herečkou, ošetřovatelkou zvířat a psaní z toho potom
nějak vyšlo samo?
Chtěla jsem být herečkou a na stará kolena psát, takže třeba se ještě na stará kolena stanu herečkou. Jednu dobu se mi líbilo stříhat a česat, tak jsem chtěla být kadeřnicí, to jsem byla ještě v předškolním věku. A od jedenácti jsem říkala, že chci studovat historii na FF UK. Takže tenhle dětský sen teď žiji.
Kdo je Tvým oblíbencem ze současných autorů a kdo obecně?
Dnes už nemohu nazvat jednoho nebo i pár oblíbených autorů. Vždyť já pořádně ani beletrii nečtu!
Měla jsi, nebo máš, svůj vzor?
Dříve jsem měla dva vzory, Remarka a du Maurier.
Dá se skloubit studium a psaní, nešidíš jedno, nebo druhé?
Studium je priorita, takže v tuto chvíli šidím psaní na úkor školy. Věřím, že pokud se dostanu do doktorského programu, budu mít čas na obojí.
Když píšeš román o pěti stech stranách, je to jistě velmi náročné na čas, neochuzuješ se tím o studentské radovánky, večírky, akce, mejdany a vše, co souvisí nejen se studentkou zábavou?
Tak to mi připomíná, že existuje něco jako studentské radovánky, večírky, akce. Popravdě řečeno, v životě jsem na mejdanu nebyla, jsem introvert a abstinent, by to pro mě asi nebylo to pravé.
Jaká ocenění Smrt Múz získala? Jaký ohlas Tě nejvíce potěšil?
Tak největším a jediným oceněním je fakt, že román vydalo prestižní nakladatelství. A co se týče ohlasů, všechny pozitivní ohlasy mě moc těší, snad možná od obyčejných čtenářů mě těší víc než od kritiků, z nichž je opravdovým profesionálem dnes jen málokdo. Krásná byla kritika Evy Klíčové pro Respekt. To jako fakt respekt.
Vím o Tvých kořenech v Rusku, Tvou mateřštinou byla ruština. Netáhne Tě to literárně do Ruska, nechceš napsat román z tohoto prostředí?
Zatím ne. Bohužel či bohudík, mé srdce pořád ještě bije pro britský romantismus.
Kolika jazyky hovoříš? Který je Ti nejbližší?
Čeština samozřejmě, je to jazyk, který ovládám nejlépe. A pak je tu chudák trochu zanedbávaná ruština a angličtina, kterou bych taky chtěla dotáhnout na lepší úroveň. Jednou. A kvůli studiu se budu muset naučit německy.
Máš ráda Haggis?
(národní skotské jídlo - základem jsou vnitřnosti - srdce, játra, nebo plíce, ke kterým se přidává ovčí sádlo a koření. Celá tato směs se vaří v ovčím žaludku)
Kupodivu jo! Konzervičku jsem dostala i letos k Vánocům.
Jakou máš ráda hudbu, co nejraději posloucháš?
V hudbě mám ráda, když se žánry a styly střídají, během dne ráda poslouchám rozhlas a přepínám neustále mezi dvaceti stanicemi. Nic se ale nevyrovná písni „There is an old belief“ Huberta Parryho, který tak zhudebnil Lockhartovu báseň.
Co na sobě nesnášíš a jaké máš neřesti?
Hlavní neřestí jsou sladkosti, těch jím pořád víc, než bych měla. Nemám ráda také svou zbrklost, nedočkavost, věčnou a mnohdy neopodstatněnou nervozitu.
Máš přítele? Pokud ano, je Tvým prvním čtenářem a kritikem?
Vzhledem k tomu, že jeho nadání i zájmy se týkají zcela jiných věcí nežli literatura a historie, tak není mým prvním čtenářem. A z mé produkce četl jen Smrt Múz, dávno, dva roky před jejím vydáním, a byť mi to sám sliboval, už se mi ho nepodařilo přemluvit k tomu, aby si přečetl i novější a vylepšenou verzi.
Pracuješ na dalších knihách, na jakých?
Momentálně na novém románě.
Co Tě vyvádí z míry a rozčiluje? Jak bys charakterizovala svou povahu? Jsi výbušný typ, nebo hloubavý?
Spíš hloubavý, který vybuchne, když pohár trpělivosti přeteče. A ten můj je dosti mělký.
Jaké máš ráda květiny?
Nemám ráda řezané květiny, jsou ve stavu klinické smrti. Ale jinak na květiny moc nejsem, nevěnuju se zahrádkaření.
A poslední otázka, půjdeš se mnou na oběd, nebo na večeři, abych mohl poděkovat za příjemný rozhovor?
Určitě, až bude možnost.
Děkuji Marii Michlové za její čas a přeji jí co nejvíce úspěchu na literárním poli i v osobním životě.
Pro Poetu.cz – Zak
Celý rozhovor si můžete přečíst také na stránce www.poeta.cz
http://www.poeta.cz/dilo/rozhovor-se-spisovatelkou-marii-michlovou
- v rámci rubriky Knižní pátek
