Elizabeth Eastlakeová podruhé

Před několika lety jsem na jiném blogu publikovala článek o Elizabeth Rigby Eastlake. Nyní ho zveřejňuji znovu, trochu jsem ho ještě upravila v souladu se svým pokročilejším výzkumem.

Je druhý říjen 1893. V okně starého domu se objeví tvář staré ženy. Hluboké vrásky brázdí tvář, v níž se zračí celé končící století, v němž tato žena prožila osmdesát čtyři let. Neleží v posteli obklopená vnuky, neumírá jako ostatní viktoriánské ženy v úzkém rodinném kruhu, je sama. Sedí u stolu s perem v ruce. Jednou z posledních vět, které napíše, je tato: „Jsem vděčná za to, že jsem byla požehnána tím, co lidé nazývají úspěchem, ačkoliv i já musela vypít do dna nejeden hořký pohár. Je milosrdné, pokud člověk smí opustit život tehdy, když už od něj nic nečeká.“ Úspěch, který lady Eastlake zmínila, byl naprosto fenomenální. Dlouho před zrodem moderního feministického hnutí pronikla bez známostí a pletek do světa, který byl do té doby vyhrazen výhradně mužům. Ne krásnou a šarmem, ale intelektem a pracovitostí si ho zcela podmanila. 

Narodila se jako Elizabeth Rigby roku 1809 v hrabství Norfolk jako prostřední dítě ze čtrnácti potomků zámožného porodníka, který zastával také funkci starosty Norwiche. Není nezajímavé, že poslední děti manželů Rigbyových byla čtyřčata, která zemřela krátce po porodu, ale čtyřicetiletá matka přežila. Otec zemřel, když Elizabeth bylo dvanáct let a ekonomická situace rodiny se tak začala prudce zhoršovat, Elizabeth se však nechtěla spokojit se základním vzděláním, najít si manžela a po zbytek života se starat o děti. Dětský pokoj a domácí učebna pro ni byly vězením, z něhož utíkala do světa knih. Anglické knihy jí brzy přestaly stačit a pro rozšíření obzorů se musela naučit francouzsky a italsky, což bylo ještě v pořádku, ale když projevila zájem o němčinu, začalo být jasné, že Elizabeth má opravdu velké ambice, vždyť tento jazyk tehdy ovládala jen hrstka britských intelektuálů. V osmnácti letech odjela s rodinou do Heidelbergu a strávila tam dva roky studiem literatury, v této době se jí podařilo také poprvé publikovat a to v pánském literárním magazínu Fraser, téma článku bylo rovněž spíše maskulinní – solné doly v Salzburgu. Hned poté následovala její knižní prvotina – překlad Waagenových Sbírek umění v Anglii. I kdyby Elizabeth tehdy, v pouhých jednadvaceti letech, ukončila svou kariéru a provdala se, stejně by se jednalo o obrovský úspěch a platila by za jednu z nejvzdělanějších žen v zemi. Pro Elizabeth to však byl jen začátek, přestěhovala se do Londýna, aby tam studovala literaturu, výtvarné umění a hudbu. Pohlaví pro ni nepředstavovalo žádný problém, s muži jednala jako s rovnými a doufala, že jí tento postoj oplatí. O manželství či milence neměla zájem, nechtěla, aby jí někdo diktoval, co smí a co ne. 

Až do roku 1838 se její kariéra vyvíjela podobně jako kariéry stejně starých a nadaných mladíků. Ale zatímco mladí muži obvykle nepřekročili hranice východní Evropy a raději se drželi v blízkosti domova, Elizabeth nic nemohlo zabránit v cestě do Pobaltí a Ruska. Oba regiony ji nadchly a napsala o nich dvě knihy, které se doma v Británii staly senzací. Najednou se mohla podělit s mužskou intelektuální elitou o zkušenosti, které nikdo jiný neměl. Své vyprávění doprovodila fotograficky přesnými kresbami, které vyrazily dech i těm, kteří Elizabeth nedokázali poslouchat, protože měli oči jen pro její nápadité módní kreace inspirované carským dvorem. Byla druhou ženou (po Jane Austenové!), které navrhlo spolupráci přední britské nakladatelství Johna Murraye. Murray Elizabeth nabídl, aby začala přispívat do časopisu The Quarterly Review (vydávaného v jeho nakladatelství), který byl založen roku 1809, ve stejném roce jako se narodila Elizabeth. Časopis byl považován za relativně nový, vždyť vycházel zatím jen třicet let, zatímco Elizabeth už začínala být příliš stará na manželství a děti, po nichž teprve nyní začala toužit...

Nabídku přispívat do Quarterly si dlouho promýšlela. Jednalo se sice o velmi uznávaný a známý kritický čtvrtletník, kam přispívali jen ti nejlepší z nejlepších, ale na druhé straně dostala neohrožená Elizabeth poprvé strach. O šéfredaktorovi Johnovi Gibsonovi Lockhartovi (1794-1854) slyšela hrozné věci, prý je chladný jako led, mimořádně nepřátelský a namyšlený snob, jemuž nic a nikdo není dost dobrý. Jeho články prý zahubily nejednu citlivou básnickou duši a vyžádaly si údajně i několik životů. Na druhé straně by se díky spolupráci s Quarterly mohla stát první ženou, která kdy přispívala do tohoto přísně konzervativního časopisu, a její soukromý boj za rovnoprávné postavení v nepřístupném mužském světě plném předsudků by tak skončil bezprecedentním vítězstvím. 

Stalo se něco naprosto nepředvídaného, Elizabeth a Lockhart si okamžitě padli do oka. Ona bystře poznala, že za chladnou slupkou se skrývá vřelé srdce a až příliš dobrácká duše. Krásný jí Lockhart připadal nejen uvnitř, ale i navenek, své kamarádce napsala, že má s tímto mužem „neuvěřitelných fyzických půvabů pikantní vztah“. Čtyřiačtyřicetiletý vdovec ji dojal svou starostlivou péčí o dvě problematické děti a invalidní sestru, zamilovala si jeho cynický smysl pro humor, sdíleli společné nadšení pro kreslení, literaturu a cizí jazyky. Elizabeth našla v Lockhartovi muže, kterého podvědomě hledala celý život, muže, jenž by se k ní choval jako k dámě a zároveň zcela rovnocenné bytosti. Dělala všechno proto, aby si ji Lockhart také zamiloval, psala spousty zajímavých článků, dělala společnost jeho inteligentní, ale těžce nemocné sestře a snažila se najít cestu k jeho dětem. Všechno se ale míjelo účinkem a její pikantní vztah k Lockhartovi zůstával neopětovaný, což se znovu potvrdilo, když Lockhart požádal o ruku jinou ženu.

Elizabeth se zhroutila. Útěchu našla v ateliéru začínajícího fotografa Davida Octaviuse Hilla, kterému během společného focení popsala své trápení. Hill jí sice nedokázal poradit (a sám se do ní zamiloval), zato pracovně si rozuměli skvěle, Elizabeth mu zapózovala pro více než třicet fotografií a k Hillovi do ateliéru nakonec dotlačila většinu kolegů z redakce Quarterly včetně Lockharta. Díky této zkušenosti se Elizabeth začala zajímat o fotografování, které považovala za nové umění s velkou budoucností. Takový postoj byl ve své době sice prorocký, ale také značně kontroverzní. Elizabeth byla naštěstí více než dostatečně vzdělaná i v oboru dějin umění, takže své názory brilantně podložila argumenty.

Lockhartova snoubenka zemřela ještě před svatbou, což Elizabeth považovala za druhou šanci a snažila se o

svou lásku ještě víc, takže se v tisku pravidelně objevovaly zaručené zprávy, že ji Lockhart co nevidět požádá o ruku. Ovšem Lockhartova představa o ideální partnerce byla odlišná, potřeboval ženu, která by mu byla morální oporou a pomohla mu zkrotit rozjívené děti, nikoliv ženu, která více než kohokoli jiného připomínala jeho mužské kamarády a soupeřila s ním na poli vzdělání i literárních úspěchů. Na jednom ze zvaných večerů pouze pro pánskou smetánku (a Elizabeth, jak jinak) se seznámila s ředitelem Národní galerie sirem Charlesem Eastlakem. Muž průměrného vzhledu, nepříliš charizmatický a ještě starší než Lockhart uspěl a Elizabeth konečně souhlasila s nabídkou k sňatku - předtím odmítla kromě Hilla ještě mladého nakladatele Murraye, kritika Johna Wilsona atp.

Tentokrát se zhroutil Lockhart. Sňatkem Elizabeth přestala být nezávislou "starou pannou", nyní měla manžela, jehož musela alespoň navenek respektovat a neponižovat ho okázalými projevy náklonnosti vůči Lockhartovi. A sice se Elizabeth přistěhovala za manželem do Londýna a stala se tak takřka Lockhartovou sousedkou, jejich blízký vztah musel skončit. Po svatbě chtěla Elizabeth dokonce svou kariéru ukončit, ale příliš si zvykla na společnost umělců, každodenní práci a dětí se pár nikdy nedočkal (jediné těhotenství skončilo narozením mrtvé holčičky). Dál Elizabeth prožívala každou smutnou událost v Lockhartově životě a napsala o něm po jeho smrti dlouhý článek, v němž se snažila vysvětlit jeho komplikovanou povahu. „Byl tím nejlepší, co mě kdy potkalo,“ konstatovala. Do Quarterly nepřestala přispívat, s manželem dál cestovala po Evropě a založila vlastní umělecký spolek. Pomáhala v rozvodových řízeních ženám, které se ocitly v nešťastném a nenaplněném manželství. V roce 1865 ovdověla a místo toho, aby se stáhla do ústraní, ještě častěji se objevovala ve společnosti. Nehledě na svůj věk byla vitální tělem i duchem až do posledních okamžiků svého života a citově zůstala věrná Lockhartovi. „Měla bych na něj konečně přestat myslet,“ napsala roku 1891 – sedmatřicet let po Lockhartovi smrti, „navždy na to všechno zapomenout.“

Elizabeth lady Eastlake dokázala, že i bez existence ženského emancipačního hnutí mohla dokonce velmi mladá dívka dosáhnout rovnocenného postavení mezi slavnými intelektuály a při troše úsilí získat jejich uznání. Ti, kdo ji chválili, nezdůrazňovali její pohlaví a věk, protože u ní to nebylo důležité, nebylo nutné přivírat oko nad jejími mezerami ve vzdělání a všeobecném rozhledu, jako se to dělalo běžně u jiných intelektuálek, protože Elizabeth žádné takové mezery jednoduše neměla. Naopak, muži se báli, že při rozhovoru s ní se projeví jejich neznalosti. Elizabeth byla příliš emancipovaná dokonce pro samotné feministky, zatímco Elizabeth snahám feministek příliš nerozuměla, vždyť (podle ní) většina žen toužila být andělem domácího krbu a ty výjimečné měly přirozeně právo proniknout do mužského světa, pokud mužům stačí svým vzděláním a rozhledem. Možnost volby měli podle Elizabeth ženy, nikoliv muži, kteří by se společensky znemožnili, kdyby věnovali veškerý volný čas péči o své děti (tak jak to dělal například Lockhart). Navíc ke konci života čím čím dál častěji opakovala myšlenku, že žena by v první řadě měla najít lásku, vybudovat si kvalitní vztah a vzdělání či kariéra jsou až na druhém místě, protože bez lásky by ani vzdělaná a úspěšná žena nebyla šťastná.

Elizabeth ani Lockhart se nesetkali s velkým pochopením ve své době a ani pozdější generace je neocenily. Lockharta, autora několika neobvyklých románů a šéfredaktora Quarterly (po osmadvacet let) dnes připomínají dvě destičky se jménem a hrob u pat Waltera Scotta. Elizabeth byla pochována po boku svého manžela na hřbitově Kensal Green v Londýně. 

Její výtvarné práce jsou k vidění zde: http://www.tate.org.uk/art/search?aid=2555&sort=date&type=artwork