John Torrington, kapitán Svaté Anny
Tak se jmenoval můj v pořadí druhý román, který jsem napsala zhruba během jednoho roku někdy od podzimu 2003 (tj. ve svých čtrnácti letech). Jedná se o příběh velice známé tzv. Franklinovy výpravy, která měla najít arktickou cestu kolem Severní Ameriky. Výprava vyplula v květnu 1845 a zahynula za dosud blíže nevysvětlených okolností kolem roku 1850. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je mladičký poddůstojník John Torrington, který však naneštěstí trpí tuberkulózou, zápalem plic a mírnou otravou olovem - proto se nakonec stane prvním, kdo během výpravy zahyne (1. ledna 1846). Jako ukázku jsem vybrala úplný konec románu, jedná se tedy i o konec života Torringtona. Torrington se na marodce seznamuje s prostým námořníkem Johnem Hartnellem (ten nakonec zemře tři dny po Torringtonově smrti). Hartnell rovněž trpí tuberkulózou a zápalem plic, ale navíc je silně otráven olovem a proto začíná bláznit. O této výpravě bylo napsáno několik románů, ale všechny se zaměřovaly na události, které se staly až po Torringtonově smrti.
(Jo a kdo zadá jméno John Torrington do Google obrázků, jedná tak na vlastní nebezpečí!)
(Jo a kdo zadá jméno John Torrington do Google obrázků, jedná tak na vlastní nebezpečí!)
hroby (zleva) Johna Torringtona, Johna Hartnella a Williama Braina na ostrově Beechey
Nemohu říci, že tam byla zima.
Zima byla, když jsem si jako dítě hrál na draka, vydechoval nosem a
představoval si, že je to vroucí pára. Nebo jsem setřásával sníh z větví,
protože se mi zdálo, že když se tak moc prohýbají pod jeho tíhou, musí je to
bolet. Zima, to byly večery u krbu s teplou dekou přehozenou přes kolena,
zima, to bylo vzácné sušené ovoce o Štědrém dni. Tohle nebyla zima, jakou jsem
znal, tohle byla zima jako z jiného světa. Slunce zmizelo již před několika
týdny a zdejší nehostinnou bílou krajinu pohltila noc zdající se nekonečnou.
