Marie Michlová: zajímavosti

Zobrazují se příspěvky se štítkemzajímavosti. Zobrazit všechny příspěvky

středa 22. dubna 2015

Elizabeth Eastlakeová podruhé

Před několika lety jsem na jiném blogu publikovala článek o Elizabeth Rigby Eastlake. Nyní ho zveřejňuji znovu, trochu jsem ho ještě upravila v souladu se svým pokročilejším výzkumem.

Je druhý říjen 1893. V okně starého domu se objeví tvář staré ženy. Hluboké vrásky brázdí tvář, v níž se zračí celé končící století, v němž tato žena prožila osmdesát čtyři let. Neleží v posteli obklopená vnuky, neumírá jako ostatní viktoriánské ženy v úzkém rodinném kruhu, je sama. Sedí u stolu s perem v ruce. Jednou z posledních vět, které napíše, je tato: „Jsem vděčná za to, že jsem byla požehnána tím, co lidé nazývají úspěchem, ačkoliv i já musela vypít do dna nejeden hořký pohár. Je milosrdné, pokud člověk smí opustit život tehdy, když už od něj nic nečeká.“ Úspěch, který lady Eastlake zmínila, byl naprosto fenomenální. Dlouho před zrodem moderního feministického hnutí pronikla bez známostí a pletek do světa, který byl do té doby vyhrazen výhradně mužům. Ne krásnou a šarmem, ale intelektem a pracovitostí si ho zcela podmanila.

Narodila se jako Elizabeth Rigby roku 1809 v hrabství Norfolk jako prostřední dítě ze čtrnácti potomků zámožného porodníka, který zastával také funkci starosty Norwiche. Není nezajímavé, že poslední děti manželů Rigbyových byla čtyřčata, která zemřela krátce po porodu, ale čtyřicetiletá matka přežila. Otec zemřel, když Elizabeth bylo dvanáct let a ekonomická situace rodiny se tak začala prudce zhoršovat, Elizabeth se však nechtěla spokojit se základním vzděláním, najít si manžela a po zbytek života se starat o děti. Dětský pokoj a domácí učebna pro ni byly vězením, z něhož utíkala do světa knih. Anglické knihy jí brzy přestaly stačit a pro rozšíření obzorů se musela naučit francouzsky a italsky, což bylo ještě v pořádku, ale když projevila zájem o němčinu, začalo být jasné, že Elizabeth má opravdu velké ambice, vždyť tento jazyk tehdy ovládala jen hrstka britských intelektuálů. V osmnácti letech odjela s rodinou do Heidelbergu a strávila tam dva roky studiem literatury, v této době se jí podařilo také poprvé publikovat a to v pánském literárním magazínu Fraser, téma článku bylo rovněž spíše maskulinní – solné doly v Salzburgu. Hned poté následovala její knižní prvotina – překlad Waagenových Sbírek umění v Anglii. I kdyby Elizabeth tehdy, v pouhých jednadvaceti letech, ukončila svou kariéru a provdala se, stejně by se jednalo o obrovský úspěch a platila by za jednu z nejvzdělanějších žen v zemi. Pro Elizabeth to však byl jen začátek, přestěhovala se do Londýna, aby tam studovala literaturu, výtvarné umění a hudbu. Pohlaví pro ni nepředstavovalo žádný problém, s muži jednala jako s rovnými a doufala, že jí tento postoj oplatí. O manželství či milence neměla zájem, nechtěla, aby jí někdo diktoval, co smí a co ne.

Až do roku 1838 se její kariéra vyvíjela podobně jako kariéry stejně starých a nadaných mladíků. Ale zatímco mladí muži obvykle nepřekročili hranice východní Evropy a raději se drželi v blízkosti domova, Elizabeth nic nemohlo zabránit v cestě do Pobaltí a Ruska. Oba regiony ji nadchly a napsala o nich dvě knihy, které se doma v Británii staly senzací. Najednou se mohla podělit s mužskou intelektuální elitou o zkušenosti, které nikdo jiný neměl. Své vyprávění doprovodila fotograficky přesnými kresbami, které vyrazily dech i těm, kteří Elizabeth nedokázali poslouchat, protože měli oči jen pro její nápadité módní kreace inspirované carským dvorem. Byla druhou ženou (po Jane Austenové!), které navrhlo spolupráci přední britské nakladatelství Johna Murraye. Murray Elizabeth nabídl, aby začala přispívat do časopisu The Quarterly Review (vydávaného v jeho nakladatelství), který byl založen roku 1809, ve stejném roce jako se narodila Elizabeth. Časopis byl považován za relativně nový, vždyť vycházel zatím jen třicet let, zatímco Elizabeth už začínala být příliš stará na manželství a děti, po nichž teprve nyní začala toužit...

Nabídku přispívat do Quarterly si dlouho promýšlela. Jednalo se sice o velmi uznávaný a známý kritický čtvrtletník, kam přispívali jen ti nejlepší z nejlepších, ale na druhé straně dostala neohrožená Elizabeth poprvé strach. O šéfredaktorovi Johnovi Gibsonovi Lockhartovi (1794-1854) slyšela hrozné věci, prý je chladný jako led, mimořádně nepřátelský a namyšlený snob, jemuž nic a nikdo není dost dobrý. Jeho články prý zahubily nejednu citlivou básnickou duši a vyžádaly si údajně i několik životů. Na druhé straně by se díky spolupráci s Quarterly mohla stát první ženou, která kdy přispívala do tohoto přísně konzervativního časopisu, a její soukromý boj za rovnoprávné postavení v nepřístupném mužském světě plném předsudků by tak skončil bezprecedentním vítězstvím.

Stalo se něco naprosto nepředvídaného, Elizabeth a Lockhart si okamžitě padli do oka. Ona bystře poznala, že za chladnou slupkou se skrývá vřelé srdce a až příliš dobrácká duše. Krásný jí Lockhart připadal nejen uvnitř, ale i navenek, své kamarádce napsala, že má s tímto mužem „neuvěřitelných fyzických půvabů pikantní vztah“. Čtyřiačtyřicetiletý vdovec ji dojal svou starostlivou péčí o dvě problematické děti a invalidní sestru, zamilovala si jeho cynický smysl pro humor, sdíleli společné nadšení pro kreslení, literaturu a cizí jazyky. Elizabeth našla v Lockhartovi muže, kterého podvědomě hledala celý život, muže, jenž by se k ní choval jako k dámě a zároveň zcela rovnocenné bytosti. Dělala všechno proto, aby si ji Lockhart také zamiloval, psala spousty zajímavých článků, dělala společnost jeho inteligentní, ale těžce nemocné sestře a snažila se najít cestu k jeho dětem. Všechno se ale míjelo účinkem a její pikantní vztah k Lockhartovi zůstával neopětovaný, což se znovu potvrdilo, když Lockhart požádal o ruku jinou ženu.

Elizabeth se zhroutila. Útěchu našla v ateliéru začínajícího fotografa Davida Octaviuse Hilla, kterému během společného focení popsala své trápení. Hill jí sice nedokázal poradit (a sám se do ní zamiloval), zato pracovně si rozuměli skvěle, Elizabeth mu zapózovala pro více než třicet fotografií a k Hillovi do ateliéru nakonec dotlačila většinu kolegů z redakce Quarterly včetně Lockharta. Díky této zkušenosti se Elizabeth začala zajímat o fotografování, které považovala za nové umění s velkou budoucností. Takový postoj byl ve své době sice prorocký, ale také značně kontroverzní. Elizabeth byla naštěstí více než dostatečně vzdělaná i v oboru dějin umění, takže své názory brilantně podložila argumenty.

Lockhartova snoubenka zemřela ještě před svatbou, což Elizabeth považovala za druhou šanci a snažila se o

svou lásku ještě víc, takže se v tisku pravidelně objevovaly zaručené zprávy, že ji Lockhart co nevidět požádá o ruku. Ovšem Lockhartova představa o ideální partnerce byla odlišná, potřeboval ženu, která by mu byla morální oporou a pomohla mu zkrotit rozjívené děti, nikoliv ženu, která více než kohokoli jiného připomínala jeho mužské kamarády a soupeřila s ním na poli vzdělání i literárních úspěchů. Na jednom ze zvaných večerů pouze pro pánskou smetánku (a Elizabeth, jak jinak) se seznámila s ředitelem Národní galerie sirem Charlesem Eastlakem. Muž průměrného vzhledu, nepříliš charizmatický a ještě starší než Lockhart uspěl a Elizabeth konečně souhlasila s nabídkou k sňatku - předtím odmítla kromě Hilla ještě mladého nakladatele Murraye, kritika Johna Wilsona atp.

Tentokrát se zhroutil Lockhart. Sňatkem Elizabeth přestala být nezávislou "starou pannou", nyní měla manžela, jehož musela alespoň navenek respektovat a neponižovat ho okázalými projevy náklonnosti vůči Lockhartovi. A sice se Elizabeth přistěhovala za manželem do Londýna a stala se tak takřka Lockhartovou sousedkou, jejich blízký vztah musel skončit. Po svatbě chtěla Elizabeth dokonce svou kariéru ukončit, ale příliš si zvykla na společnost umělců, každodenní práci a dětí se pár nikdy nedočkal (jediné těhotenství skončilo narozením mrtvé holčičky). Dál Elizabeth prožívala každou smutnou událost v Lockhartově životě a napsala o něm po jeho smrti dlouhý článek, v němž se snažila vysvětlit jeho komplikovanou povahu. „Byl tím nejlepší, co mě kdy potkalo,“ konstatovala. Do Quarterly nepřestala přispívat, s manželem dál cestovala po Evropě a založila vlastní umělecký spolek. Pomáhala v rozvodových řízeních ženám, které se ocitly v nešťastném a nenaplněném manželství. V roce 1865 ovdověla a místo toho, aby se stáhla do ústraní, ještě častěji se objevovala ve společnosti. Nehledě na svůj věk byla vitální tělem i duchem až do posledních okamžiků svého života a citově zůstala věrná Lockhartovi. „Měla bych na něj konečně přestat myslet,“ napsala roku 1891 – sedmatřicet let po Lockhartovi smrti, „navždy na to všechno zapomenout.“

Elizabeth lady Eastlake dokázala, že i bez existence ženského emancipačního hnutí mohla dokonce velmi mladá dívka dosáhnout rovnocenného postavení mezi slavnými intelektuály a při troše úsilí získat jejich uznání. Ti, kdo ji chválili, nezdůrazňovali její pohlaví a věk, protože u ní to nebylo důležité, nebylo nutné přivírat oko nad jejími mezerami ve vzdělání a všeobecném rozhledu, jako se to dělalo běžně u jiných intelektuálek, protože Elizabeth žádné takové mezery jednoduše neměla. Naopak, muži se báli, že při rozhovoru s ní se projeví jejich neznalosti. Elizabeth byla příliš emancipovaná dokonce pro samotné feministky, zatímco Elizabeth snahám feministek příliš nerozuměla, vždyť (podle ní) většina žen toužila být andělem domácího krbu a ty výjimečné měly přirozeně právo proniknout do mužského světa, pokud mužům stačí svým vzděláním a rozhledem. Možnost volby měli podle Elizabeth ženy, nikoliv muži, kteří by se společensky znemožnili, kdyby věnovali veškerý volný čas péči o své děti (tak jak to dělal například Lockhart). Navíc ke konci života čím čím dál častěji opakovala myšlenku, že žena by v první řadě měla najít lásku, vybudovat si kvalitní vztah a vzdělání či kariéra jsou až na druhém místě, protože bez lásky by ani vzdělaná a úspěšná žena nebyla šťastná.

Elizabeth ani Lockhart se nesetkali s velkým pochopením ve své době a ani pozdější generace je neocenily. Lockharta, autora několika neobvyklých románů a šéfredaktora Quarterly (po osmadvacet let) dnes připomínají dvě destičky se jménem a hrob u pat Waltera Scotta. Elizabeth byla pochována po boku svého manžela na hřbitově Kensal Green v Londýně.

Její výtvarné práce jsou k vidění zde: http://www.tate.org.uk/art/search?aid=2555&sort=date&type=artwork

sobota 6. září 2014

DĚJINY LŽÍ: Kdy měli lidé nejkratší životy?

I ti největší odpůrci dějinného „pokroku“ přiznávají, že přece jen jedna křivka historického vývoje se line pozitivním směrem – a týká se to průměrné délky života. Taková křivka mluví zdánlivě jasně – pokud je vám přes padesát, patrně si oddechnete, že jen v posledních desetiletích lidé žijí až do tak vysokého věku, zatímco v pravěku byste byli mrtví někdy krátce po maturitě. Hnedle je člověk rád, že žije v dnešní době, takže má po oné padesátce ještě třeba dobrých třicet let k dobru. Díky, RTG a sono a pilulky, že existujete! Nebo ne?

Pak se člověk na chvíli zamyslí a poškrabe si zátylek. Průměrná délka lidského života v České republice je 77 let, ale Novák z přízemí zemřel už v pětačtyřiceti a jeho žena o dva roky později, kolega podlehl infarktu v padesáti, zatímco otce zahubila rakovina v pětašedesáti… Narození v polovině osmnáctého století se v průměru dožívali tak pětačtyřiceti, ale tento bodrý muž (nar. 1749) se nechal vyfotit ve věku sto tři let a na umření moc nevypadal:

Že by náhoda? Ale kdeže. Ve skutečnosti se totiž délka života změnila úplně jinak, než bychom dle slepé statistiky předpokládali. Nejdříve zkusme spočítat jednoduchý příklad založený na statistice, kterou najdeme i v pramenech – v devatenáctém století měla průměrná britská rodina čtyři děti, z toho dvě zemřely před dosažením dospělosti (a pravděpodobně se již narodily mrtvé, nebo zemřely před pátými narozeninami).

Otec: dožil se 80

Matka: dožila se 80

Dítě č. 1: dožilo se 1 roku

Dítě č. 2: dožilo se 2 let

Dítě č. 3 nezemřelo v dětství a jeho šance na delší život se tak rapidně zvýšily, dožilo se 80 let

Dítě č. 4 mělo také štěstí a dožilo se 80 let

V průměru tedy příslušníci této rodiny žili 53,8 let. A to se zdá málo, že? Můj táta zemřel ve věku 52 a to nebylo v osmáctém století, to bylo před sedmi lety…

Zkusme jiný příklad, necháme naši „matku“ zemřít při porodu dítěte č. 4 ve věku třiceti let, ostatní hodnoty ponecháme stejné. Průměr nám klesne na 45,5 let. A jsme doma, aniž bychom dokonce zabili jedno dítě v pětadvaceti ve válce. Ani jeden z členů naší vzorové rodiny tedy nezemřel ve středním věku, ačkoliv průměr by nás k takové úvaze sváděl. Ti, kdo se dožili 45, se v našem případě dožili i 80. A tři další zemřeli mnohem, mnohem dříve. Myslím, že tento model je dost realistický.

V tuhle chvíli si asi už člověk řekne, že lidé byli vlastně velmi odolní, když se řada lidí v minulosti (a je už celkem jedno, o kterém století mluvíme) dožila věku 50 plus. Vypovídá to především o tom, že dokázali přežít vlastní porod, nepodlehli žádné dětské nemoci, nepadli ve válce, nevykrváceli při porodu, neutrpěli žádný úraz a fatální se pro ně nestala ani žádná z mnoha epidemií (tyfu, cholery, TBC atp.). Jejich tělo si muselo poradit se špatnou stravou, z našeho pohledu nepravidelnou, nevyváženou a jednostrannou. O čisté vodě si mohla většina nechat zdát, navíc nádrže se vyráběly z olova, což je samozřejmě z dlouhodobého hlediska vysoce toxická látka. Pořád vám je to málo? Neexistovaly dovolené, pracovní doba dělníků činila až osmnáct hodin, přičemž lidé pracovali už od svých čtyř, pěti let. Ani bohatší neměli na růžích ustláno, v patnácti se běžně chodilo už na vysokou školu a pak dotyčný právník, medik nebo duchovní pracoval tak dlouho, jak to jen šlo (tedy prakticky do smrti), důchody neexistovaly. Tak co, troufli byste si?

Vypovídající jsou také historické prameny, v nichž se dočteme o tom, co v té či oné kultuře a epoše znamenalo být „starý“ a co byl „požehnaný věk“. Většinou se mluví o sedmdesátce, osmdesátce, ale i o stovce. Pomineme-li pravěk, nebylo dožití i oné stovky nikdy nereálným, generace narozená v půlce osmnáctého století (tedy jako onen pán na fotografii výše) byla na stoleté poměrně bohatá, což se dá vysvětlit snad jen tím, že životní úroveň byla již poměrně vysoká, ale lidé ještě nežili v tak špinavých a přelidněných městech, jako tomu bylo o sto let později. Vysoká byla ale (až do nedávné doby) úmrtnost dětí a s tím byla spojená také vyšší úmrtnost rodiček – a tento fenomén měl za následek, že průměrná délka života se nikdy nemohla přiblížit „požehnanému věku“ sedmdesáti let. Až když se podařilo snížit kojeneckou úmrtnost, okamžitě vzrostla i průměrná délka života. Toho se docílilo jen ve třech poměrně jednoduchých krocích: 1. začala se používat dezinfekce a antibiotika, 2. bylo vynalezeno očkování, 3. změnily se zákony o pracovní době, takže ženy nemusí ihned po porodu zpět do práce, ale mohou být na mateřské a kojit dítě vlastním mlékem.

Nyní zkusme naši modelovou rodinu z devatenáctého století opečovávat dle výše zmíněných tří kroků – zachráníme tak pravděpodobně matku před smrtí v důsledku porodu, děti nám nezemřou na dětské choroby, protože jsou očkované a kvalitní mléko jim posiluje imunitu:

Matka, otec a všechny čtyři děti se nám dožijí osmdesáti let. A že jim nabídneme dovolené, víkendy, přísun čerstvé zeleniny a ovoce po celý rok atp. dožijí se všichni ve zdraví a štěstí onoho požehnaného věku, stovky. Ale ejhle. Statistika totiž říká, že dnešní lidé se v průměru dožívají sotva osmdesátky, přičemž kojenecká úmrtnost je zanedbatelně nízká. Takže znovu – dnes se lidé dožívají sotva osmdesátky – toho věku, kterého dosáhl náš modelový „otec“ bez problémů i za tvrdých podmínek devatenáctého století. To je vážně k zamyšlení. Kde se stala chyba? Nejsme ti neduživí chudáci vlastně my?

A tak se dnes lidé bláhově smějí: „Já, ve svých čtyřiceti bych byl ve středověku dávno mrtvý!“ Ale proč ne, mají vlastně pravdu, dnešní lidé jsou očividně tak křehcí, že by ve středověku nepřežili ani týden. To by se asi pro změnu lidé ve středověku za břicho popadali, jaké jsme to padavky. Inu, kdo se směje naposled…

Dnes lidé trpí tzv. „stařeckými nemocemi“ už v rané dospělosti; některé nemoci se nebývale rozšířily a není proti nim prakticky žádného léku – například alergie či obezita vysokého stupně; smrtelné nemoci, které již umíme poměrně úspěšně léčit (syfilis) nahradily nemoci nové, obdobně nebezpečné a dosud nevyléčitelné (AIDS). Kojenecká úmrtnost je ve většině zemí světa na ústupu, ale stejným tempem přibývá neplodných párů. Situace opravdu není nijak povzbudivá ani v rozvinutých zemích.

Ale nechme čísla čísly. Ani dlouhý život nám nezaručí, že budeme šťastní. Lidé v průběhu celých staletí prosili boha, aby někomu život vzal a jinému dopřál ještě alespoň pár let. Ze statistického hlediska jsou sebevrazi jen o ničem nevypovídajícím vzorkem lidí, ale ve skutečnosti jejich množství může v řadě momentů svědčit o stavu společnosti. Je snad náhodou, že nyní páchají sebevraždu čím dál častěji lidé, kteří měli to „štěstí“ dožít se více než jen průměrného věku – ale v těžké depresi?

pátek 7. února 2014

Rozhovor pro Poeta.cz

(již dostupné pouze na FB)
https://www.facebook.com/notes/poetacz/rozhovor-se-spisovatelkou-mari%C3%AD-michlovou-autorkou-rom%C3%A1nu-smrt-m%C3%BAz-v-r%C3%A1mci-rubri/10152166982242207

Rozhovor se spisovatelkou Marií Michlovou, autorkou románu Smrt Múz -- v rámci rubriky Knižní pátek

7 February 2014 at 12:02

Česká spisovatelka Bc. Marie Michlová je studentkou 3. ročníku navazujícího magisterského studia oboru historie na Filozofické fakultě UK. Ve svých 22 letech vydala prvotinu Smrt Múz v nakladatelství Torst. To její literární počin označilo za debut zásadního významu, který je založen na mimořádně zručně utkané kombinaci fikce a skutečnosti.

Marie souhlasila s rozhovorem pro server Poeta.cz, který vám nyní zprostředkujeme. Povídali jsme si jak o románu Smrt Múz, tak i o obyčejných, běžných věcech. Nicméně psaní, literatura a historie se táhla celým našim rozhovorem. Bylo to velmi milé povídání a čas příjemně strávený ve společnosti Marie Michlové.

Marie, jak dlouho jsi psala román Smrt Múz, v kolika letech jsi o něm začala poprvé uvažovat?
První inspirace přišla, když jsem byla ještě malé dítě, v šesti letech jsem zatoužila napsat román o lásce anglického spisovatele a francouzské bohémské malířky. To asi čtenáře překvapí, protože tato zápletka ve vydané verzi Smrti Múz není nijak extra důležitá. V patnácti jsem ten příběh začala sepisovat a to už měl můj anglický spisovatel nejen jméno John Smith, ale i kamaráda Waltera Scotta. Smrt Múz vyšla o sedm a půl roku později.

Měla jsi hned jasno, jaký námět zvolíš pro svůj román, nebo jsi začala psát, protože jsi psát chtěla?
Psát jsem chtěla, napsala jsem tři jiné romány, než jsem si vzpomněla na svůj dětský nápad o lásce anglického spisovatele a francouzské malířky. A v těch patnácti jsem si řekla - Johne Smithe, konečně přišel tvůj čas.

Hlavní hrdina Tvého románu John Smith má na začátku příběhu patnáct let. V průběhu děje se "vyvíjí, proměňuje" jako celé 19. století. Dá se to chápat i tak, že John Smith je vlastně samotné 19. století? Stejně tak, jako jeho dědeček s naprosto odlišnou povahou je představitelem odcházejícího 18. století? Je možné vnímat tyto dvě postavy i takto?
Jestli jsi na tohle přirovnání přišel sám, jsi génius a já smekám. Ano, takhle tyto postavy vnímám já a zatím žádný čtenář toto neodhalil.

Jak bys v krátkosti svůj román charakterizovala Ty?
Pro mě je to román o tom, jak věk rozumu, osvícenství, pomalu přechází do doby romantické, do romantismu, a následně i romantismus odumírá a rodí se doba viktoriánská. A na pozadí těchto změn prožívají své životy fiktivní i skutečné historické osobnosti jako byl Walter Scott, James Hogg, G. G. Byron a John Gibson Lockhart. Ty, i historické reálie, jsou popsány s maximální vědeckou přesností, jaké jsem byla schopná.

Řekni prosím čtenářům, se kterými postavami se v románu setká a kterou máš nejraději. Je i postava, která je ti nesympatická a protivná?
John se potká s různými postavami, od něžných skotských dívek až po světoznámé spisovatele, od bohémů až po moralisty, od příslušníků dělnické vrstvy až po aristokraty. Není v románě postavy, kterou bych neměla ráda, protože s těmi postavami jsem musela vydržet spoustu let, kdyby snad byla nějaká, kterou bych neměla ráda, nemohla bych s ní vydržet.

Pokud ano, neměla jsi nutkání jí něco udělat? Myslím tím něco podobného jako ve filmu Muž z Acapulca, kdy se hlavní hrdina naštve na někoho ze svého okolí a pak ho přenese do děje knihy, kde mu to pořádně "osolí".
Sice jsem nechovala vůči žádné postavě antipatie, ale v průběhu změn některé postavy zanikaly a jiné se rodily. Takže v první verzi Smrti Múz Scottovi sekundoval Goethe, zatímco ve vydané verzi jeho roli v podstatě převzal James Hogg, který na toto místo historicky opravdu patří.

Kolikátá verze románu byla ta finální? Nebo jsi prováděla jen kosmetické úpravy a nepocítila nutkání k přepisování celých kapitol, pasáží a podobně?
Celý román jsem přepsala asi pětkrát, verzí bylo přes padesát, někde jsem uvedla konkrétní číslo 51, tak budiž.

Tvá prvotina vyšla v nakladatelství Torst. Nemusela jsi na přání nakladatele přizpůsobit například délku románu, nebo dle jeho pokynů přepsat některé úseky knihy?
Naštěstí nakladatelství provedlo opravu jen nepatrné kosmetické změny a nikde se neškrtla snad ani věta.

Proč zrovna Torst?
Protože Torst měl o vydání zájem. Což se nedá říct o několika jiných známých nakladatelstvích, jimž jsem román nabízela, například Hostu nebo Argu. Torst bylo první nakladatelství, které bylo ochotné román vydat. Později se ozvala ještě další, ale už měla smůlu. Přítel se u téhle otázky vždycky směje a říká, že bychom se spíš měli zeptat Torstu, proč zrovna Smrt Múz.

Psala jsi v teple domova, nebo jsi odcestovala do Anglie, aby sis "osahala" zemi, kde se odehraje Tvůj příběh?
Obojí. Nemohu však říci, že by bez mých četných návštěv Skotska a jiných reálií byl román nějak výrazně horší. Dnes máme internet, Google Street View atp., s tím se dá leccos zvládnout. Určitě by mi pomohlo, kdybych navštívila dobové Skotsko, dobový Londýn, osobně si promluvila se Scottem a dala mu Smrt Múz k revizi, ale to jaksi bohužel není již možné.

Proč zrovna Velká Británie? Všiml jsem si, že jsi ji měla i jako předmět bakalářské, teď diplomové práce. Čím tě tak uchvátila?
Uchvátila mě v dětství. Ovšem moje představy byly značně idealistické a naivní, představovala jsem si Anglii jako pohádkovou krajinu z románů Jane Austenové a sester Brontëových. Střet s realitou byl drsný.

Jsi spokojená s dobou a místem, kde žiješ? Nebo by Ti bylo lépe ve Skotsku 19. století?
(podle mého to úspěšně prolínáš, chvíli si žiješ tam a potom se vrátíš tady k nám)
Snažím se to prolínat, ale záleží na tom, kdy a kde a jak bych se ve Skotsku v 19. století ocitla. Pokud někde ve slamu, v roce 1890 v Glasgowě, tak ani za nic. Ale kdybych se narodila jako dcera Waltera Scotta, on by díky konexím ze mě udělal literární hvězdu, a pak by mě požádal o ruku Lockhart, to by mě nikdo nemusel pobízet dvakrát!

Potřebovala jsi k práci konzultanty, odborné poradce, historiky apod.?
Potřebovala, ale neměla je. Potřebovala jsem poradit ohledně detailů například ze Scottova života, jeho vztahů s ostatními literáty, ale nakonec mé hledání bylo k ničemu a odborníci na literaturu začali naopak využívat mých znalostí biografických detailů. Před třemi týdny jsem byla přednášet o Scottově životě na Oxfordu, předtím na Sorbonně a brzy pojedu s dalším tématem přednášet na Aberdeenskou univerzitu…

Debutovala jsi jako jedna z nejmladších spisovatelek, je to to handicap, nebo výhoda? Považuješ se za zázračné dítě?
Ve dvaadvaceti jsem nebyla nijak výjimečně mladá debutantka, spíš ale mladí lidé publikují knihy jiného ražení – něco krátkého, autobiografického, snového, poezii… Historické romány píšou především lidé středního a staršího věku, kteří mají čas, zkušenosti a trpělivost. Hlavním hendikepem mého románu nebyl ani tak můj věk, jako jeho tloušťka. A můj věk – některé lidi to zaujalo, jiné odradilo, takže těžko říct.

Jak vnímáš kritiku?
Kritika byla pozitivní a mé vnímání pozitivna je pozitivní.

Jaké jsou ohlasy z řad čtenářů?
Převážně pozitivní. A to mě moc těší.

Kolik knih jsi vydala a které?
Tři. První byla „Protentokrát aneb Česká každodennost 1939-1945“, což je populárně naučná kniha o životě za protektorátu. Letos se dočkala pokračování v podobě „Byli jsme a budem aneb Česká každodennost 1914-1918“. Mezitím vyšla „Smrt Múz“.

Jsou i takové, které jsi napsala a zatím nevydala. Pokud ano, tak jaké a kolik?
Ano, jsou tři, všechny historické, zaměřené na mužské postavy, byly o snech, které se rozplynou v okamžiku, kdy se splní. A všechny kombinovaly vymyšlené postavy a nevymyšlené. Já se stylově moc daleko za tu dobu neposunula…

Když jsi byla malá holka, chtěla jsi být hned spisovatelkou? Nebo jako většina dětí jsi toužila stát se herečkou, ošetřovatelkou zvířat a psaní z toho potom
nějak vyšlo samo?
Chtěla jsem být herečkou a na stará kolena psát, takže třeba se ještě na stará kolena stanu herečkou. Jednu dobu se mi líbilo stříhat a česat, tak jsem chtěla být kadeřnicí, to jsem byla ještě v předškolním věku. A od jedenácti jsem říkala, že chci studovat historii na FF UK. Takže tenhle dětský sen teď žiji.

Kdo je Tvým oblíbencem ze současných autorů a kdo obecně?
Dnes už nemohu nazvat jednoho nebo i pár oblíbených autorů. Vždyť já pořádně ani beletrii nečtu!

Měla jsi, nebo máš, svůj vzor?
Dříve jsem měla dva vzory, Remarka a du Maurier.

Dá se skloubit studium a psaní, nešidíš jedno, nebo druhé?
Studium je priorita, takže v tuto chvíli šidím psaní na úkor školy. Věřím, že pokud se dostanu do doktorského programu, budu mít čas na obojí.

Když píšeš román o pěti stech stranách, je to jistě velmi náročné na čas, neochuzuješ se tím o studentské radovánky, večírky, akce, mejdany a vše, co souvisí nejen se studentkou zábavou?
Tak to mi připomíná, že existuje něco jako studentské radovánky, večírky, akce. Popravdě řečeno, v životě jsem na mejdanu nebyla, jsem introvert a abstinent, by to pro mě asi nebylo to pravé.

Jaká ocenění Smrt Múz získala? Jaký ohlas Tě nejvíce potěšil?
Tak největším a jediným oceněním je fakt, že román vydalo prestižní nakladatelství. A co se týče ohlasů, všechny pozitivní ohlasy mě moc těší, snad možná od obyčejných čtenářů mě těší víc než od kritiků, z nichž je opravdovým profesionálem dnes jen málokdo. Krásná byla kritika Evy Klíčové pro Respekt. To jako fakt respekt.

Vím o Tvých kořenech v Rusku, Tvou mateřštinou byla ruština. Netáhne Tě to literárně do Ruska, nechceš napsat román z tohoto prostředí?
Zatím ne. Bohužel či bohudík, mé srdce pořád ještě bije pro britský romantismus.

Kolika jazyky hovoříš? Který je Ti nejbližší?
Čeština samozřejmě, je to jazyk, který ovládám nejlépe. A pak je tu chudák trochu zanedbávaná ruština a angličtina, kterou bych taky chtěla dotáhnout na lepší úroveň. Jednou. A kvůli studiu se budu muset naučit německy.

Máš ráda Haggis?
(národní skotské jídlo - základem jsou vnitřnosti - srdce, játra, nebo plíce, ke kterým se přidává ovčí sádlo a koření. Celá tato směs se vaří v ovčím žaludku)
Kupodivu jo! Konzervičku jsem dostala i letos k Vánocům.

Jakou máš ráda hudbu, co nejraději posloucháš?
V hudbě mám ráda, když se žánry a styly střídají, během dne ráda poslouchám rozhlas a přepínám neustále mezi dvaceti stanicemi. Nic se ale nevyrovná písni „There is an old belief“ Huberta Parryho, který tak zhudebnil Lockhartovu báseň.

Co na sobě nesnášíš a jaké máš neřesti?
Hlavní neřestí jsou sladkosti, těch jím pořád víc, než bych měla. Nemám ráda také svou zbrklost, nedočkavost, věčnou a mnohdy neopodstatněnou nervozitu.

Máš přítele? Pokud ano, je Tvým prvním čtenářem a kritikem?
Vzhledem k tomu, že jeho nadání i zájmy se týkají zcela jiných věcí nežli literatura a historie, tak není mým prvním čtenářem. A z mé produkce četl jen Smrt Múz, dávno, dva roky před jejím vydáním, a byť mi to sám sliboval, už se mi ho nepodařilo přemluvit k tomu, aby si přečetl i novější a vylepšenou verzi.

Pracuješ na dalších knihách, na jakých?
Momentálně na novém románě.

Co Tě vyvádí z míry a rozčiluje? Jak bys charakterizovala svou povahu? Jsi výbušný typ, nebo hloubavý?
Spíš hloubavý, který vybuchne, když pohár trpělivosti přeteče. A ten můj je dosti mělký.

Jaké máš ráda květiny?
Nemám ráda řezané květiny, jsou ve stavu klinické smrti. Ale jinak na květiny moc nejsem, nevěnuju se zahrádkaření.

A poslední otázka, půjdeš se mnou na oběd, nebo na večeři, abych mohl poděkovat za příjemný rozhovor?
Určitě, až bude možnost.

Děkuji Marii Michlové za její čas a přeji jí co nejvíce úspěchu na literárním poli i v osobním životě.

Pro Poetu.cz – Zak
Celý rozhovor si můžete přečíst také na stránce www.poeta.cz
http://www.poeta.cz/dilo/rozhovor-se-spisovatelkou-marii-michlovou

- v rámci rubriky Knižní pátek

čtvrtek 9. května 2013

Živel

Živel č. 36 s rozhovorem se mnou a ukázkou z mé bakalářky ke stažení zdarma zde:
http://www.zivel.cz/data/file/36x.pdf

čtvrtek 28. února 2013

John Torrington, kapitán Svaté Anny

Tak se jmenoval můj v pořadí druhý román, který jsem napsala zhruba během jednoho roku někdy od podzimu 2003 (tj. ve svých čtrnácti letech). Jedná se o příběh velice známé tzv. Franklinovy výpravy, která měla najít arktickou cestu kolem Severní Ameriky. Výprava vyplula v květnu 1845 a zahynula za dosud blíže nevysvětlených okolností kolem roku 1850. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je mladičký poddůstojník John Torrington, který však naneštěstí trpí tuberkulózou, zápalem plic a mírnou otravou olovem - proto se nakonec stane prvním, kdo během výpravy zahyne (1. ledna 1846). Jako ukázku jsem vybrala úplný konec románu, jedná se tedy i o konec života Torringtona. Torrington se na marodce seznamuje s prostým námořníkem Johnem Hartnellem (ten nakonec zemře tři dny po Torringtonově smrti). Hartnell rovněž trpí tuberkulózou a zápalem plic, ale navíc je silně otráven olovem a proto začíná bláznit. O této výpravě bylo napsáno několik románů, ale všechny se zaměřovaly na události, které se staly až po Torringtonově smrti.
(Jo a kdo zadá jméno John Torrington do Google obrázků, jedná tak na vlastní nebezpečí!)

hroby (zleva) Johna Torringtona, Johna Hartnella a Williama Braina na ostrově Beechey

Nemohu říci, že tam byla zima. Zima byla, když jsem si jako dítě hrál na draka, vydechoval nosem a představoval si, že je to vroucí pára. Nebo jsem setřásával sníh z větví, protože se mi zdálo, že když se tak moc prohýbají pod jeho tíhou, musí je to bolet. Zima, to byly večery u krbu s teplou dekou přehozenou přes kolena, zima, to bylo vzácné sušené ovoce o Štědrém dni. Tohle nebyla zima, jakou jsem znal, tohle byla zima jako z jiného světa. Slunce zmizelo již před několika týdny a zdejší nehostinnou bílou krajinu pohltila noc zdající se nekonečnou.

Další informace »