Smrt Múz v maďarštině :) 

"Kniha, která vás provede dobrou společností"

http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/kniha-ktera-vas-provede-dobrou-spolecnosti-5586

Pozvánka na přednášku

V sobotu 19. 9. jste srdečně zváni na mou přednášku "Viktoriánský Londýn vlídný i bídný. O kultuře a barbarství, všednodennosti a svátečnosti a mnoha zajímavostech v nejrušnějším městě 19. století", která se bude konat od 16:00 v Malém sále Ústřední knihovny. http://www.mlp.cz/cz/novinky/1173-conias-pod-parou/?knihovna=

Recenze Smrti Múz
"Z románu totiž většina postav vychází jako opilci nebo zhýralci, případně obojí a hlavní hrdina John Smith jim může směle kralovat."
http://c-ind-ere-lla.blog.cz/1507/marie-michlova-smrt-muz

Článek o pořadu Dovolená v protektorátu - ohlasy historiků

Protentokrát - recenze

SBORNÍK PRACÍ PEDAGOGICKÉ FAKULTY MASARYKOVY UNIVERZITY

http://www.ped.muni.cz/sbspolecenskevedy/sbornik/sb132.pdf

MICHLOVÁ, Marie: Protentokrát aneb česká každodennost 1939–1945. Brno: Nakladatelství ČAS, 2012. 119 s. 

Autorka historického románu Smrt múz (2012), v němž se vydala po skutečných i fiktivních stopách literárního života v první polovině 19. století v Anglii, připravila publikaci sice útlou, ale přinášející zajímavé informace o životě v letech protektorátu. Hned na úvod se sluší poznamenat, že jde o začínající autorku, posluchačku magisterského studia historie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Období Protektorátu Čechy a Morava patří bezesporu mezi nejtemnější etapy moderní české historie, které se může prezentovat širokou škálou literatury. Představená práce je však z „jiného soudku“. Přes všechny stinné i tragické stránky zhruba šesti let žili obyvatelé protektorátu své soukromé životy, zakládali rodiny, přiváděli na svět děti, milovali se a užívali si v mezích možností volných chvilek. Stranou pozornosti nezůstaly ani pracovní poměry a pracovní nasazení. Dočteme se zde mnohé zajímavosti o kulturním a sportovním dění, o možnostech městského i venkovského života, o situaci v médiích, ve školství, ve výchově dětí a mládeže či v dopravě. Zajímavě na čtenáře jistě působí přiblížení situace v tehdejší módě a ve stravování, nahlédnutí do postavení církví, zdravotní péče a ještě do dalších drobných otázek každodenního života občana, který se snažil prostě přežít tuto těžkou dobu. Ukázalo se, že kultura se mohla stát jednou z mála možností jak vyjádřit lásku ke „starým časům“. Samostatná kapitola je věnována tragické situaci židovského a romského etnika. Jen okrajově se autorka věnovala problematice tzv. konečného řešení české otázky, organizaci odboje a dalším projevům odporu, včetně složitosti vztahu mezi projevy zrady a kolaborace. Některé kapitolky a podkapitolky jsou uváděny dobovými anekdotami. V těchto těžkých dobách to byl právě humor, často označovaný jako typický jev české povahy, který zlehčoval každodenní problémy a pomáhal nazírat na totální válku a okolní zvěrstva z jistého nadhledu. K zajímavým informacím můžeme jistě počítat zmínku o situaci ve výuce dějepisu na tehdejších školách. V letech 1941/1942 bylo vyučování školního dějepisu a literatury zcela zastaveno, poté se mohlo učit jen o dějinách Říše a české dějiny byly prezentovány jako součást říšských dějin. Absentující obrazy z českých dějin nahrazovali někteří učitelé čtením Jiráskových Starých pověstí českých nebo pohádkami Boženy Němcové či pořádáním školních výletů do míst spojených s českými dějinami. K dotvoření koloritu každodennosti dané doby přispělo na 80 funkčních reprodukcí. V úvodu zmíněná charakteristika „útlá publikace“ se po podrobném seznámení s její textací plně potvrdila. Většina uvedených okruhů zůstala jen v poloze úvodních vstupů do dané problematiky. Chybí jim hlubší propracovanost, detailnější prezentace a vzájemná propojenost. Proto by se také možná slušelo uvést v tiráži podtitulek typu „úvodní zamyšlení“. Přesto je třeba pokus mladičké autorky (narozena 1989) uvítat a lze si jen přát, aby avizované další dílko z její „dílny“ – vážící se ke každodennosti v letech první světové války – překonalo jisté „dětské nemoci“ této představené knižní novinky, kterou jistě uvítají naši bakaláři a magistři, kteří zpracovávají své podobně zaměřené závěrečné práce. František Čapka

Elizabeth Eastlakeová podruhé

Před několika lety jsem na jiném blogu publikovala článek o Elizabeth Rigby Eastlake. Nyní ho zveřejňuji znovu, trochu jsem ho ještě upravila v souladu se svým pokročilejším výzkumem.

Je druhý říjen 1893. V okně starého domu se objeví tvář staré ženy. Hluboké vrásky brázdí tvář, v níž se zračí celé končící století, v němž tato žena prožila osmdesát čtyři let. Neleží v posteli obklopená vnuky, neumírá jako ostatní viktoriánské ženy v úzkém rodinném kruhu, je sama. Sedí u stolu s perem v ruce. Jednou z posledních vět, které napíše, je tato: „Jsem vděčná za to, že jsem byla požehnána tím, co lidé nazývají úspěchem, ačkoliv i já musela vypít do dna nejeden hořký pohár. Je milosrdné, pokud člověk smí opustit život tehdy, když už od něj nic nečeká.“ Úspěch, který lady Eastlake zmínila, byl naprosto fenomenální. Dlouho před zrodem moderního feministického hnutí pronikla bez známostí a pletek do světa, který byl do té doby vyhrazen výhradně mužům. Ne krásnou a šarmem, ale intelektem a pracovitostí si ho zcela podmanila. 

Narodila se jako Elizabeth Rigby roku 1809 v hrabství Norfolk jako prostřední dítě ze čtrnácti potomků zámožného porodníka, který zastával také funkci starosty Norwiche. Není nezajímavé, že poslední děti manželů Rigbyových byla čtyřčata, která zemřela krátce po porodu, ale čtyřicetiletá matka přežila. Otec zemřel, když Elizabeth bylo dvanáct let a ekonomická situace rodiny se tak začala prudce zhoršovat, Elizabeth se však nechtěla spokojit se základním vzděláním, najít si manžela a po zbytek života se starat o děti. Dětský pokoj a domácí učebna pro ni byly vězením, z něhož utíkala do světa knih. Anglické knihy jí brzy přestaly stačit a pro rozšíření obzorů se musela naučit francouzsky a italsky, což bylo ještě v pořádku, ale když projevila zájem o němčinu, začalo být jasné, že Elizabeth má opravdu velké ambice, vždyť tento jazyk tehdy ovládala jen hrstka britských intelektuálů. V osmnácti letech odjela s rodinou do Heidelbergu a strávila tam dva roky studiem literatury, v této době se jí podařilo také poprvé publikovat a to v pánském literárním magazínu Fraser, téma článku bylo rovněž spíše maskulinní – solné doly v Salzburgu. Hned poté následovala její knižní prvotina – překlad Waagenových Sbírek umění v Anglii. I kdyby Elizabeth tehdy, v pouhých jednadvaceti letech, ukončila svou kariéru a provdala se, stejně by se jednalo o obrovský úspěch a platila by za jednu z nejvzdělanějších žen v zemi. Pro Elizabeth to však byl jen začátek, přestěhovala se do Londýna, aby tam studovala literaturu, výtvarné umění a hudbu. Pohlaví pro ni nepředstavovalo žádný problém, s muži jednala jako s rovnými a doufala, že jí tento postoj oplatí. O manželství či milence neměla zájem, nechtěla, aby jí někdo diktoval, co smí a co ne. 

Až do roku 1838 se její kariéra vyvíjela podobně jako kariéry stejně starých a nadaných mladíků. Ale zatímco mladí muži obvykle nepřekročili hranice východní Evropy a raději se drželi v blízkosti domova, Elizabeth nic nemohlo zabránit v cestě do Pobaltí a Ruska. Oba regiony ji nadchly a napsala o nich dvě knihy, které se doma v Británii staly senzací. Najednou se mohla podělit s mužskou intelektuální elitou o zkušenosti, které nikdo jiný neměl. Své vyprávění doprovodila fotograficky přesnými kresbami, které vyrazily dech i těm, kteří Elizabeth nedokázali poslouchat, protože měli oči jen pro její nápadité módní kreace inspirované carským dvorem. Byla druhou ženou (po Jane Austenové!), které navrhlo spolupráci přední britské nakladatelství Johna Murraye. Murray Elizabeth nabídl, aby začala přispívat do časopisu The Quarterly Review (vydávaného v jeho nakladatelství), který byl založen roku 1809, ve stejném roce jako se narodila Elizabeth. Časopis byl považován za relativně nový, vždyť vycházel zatím jen třicet let, zatímco Elizabeth už začínala být příliš stará na manželství a děti, po nichž teprve nyní začala toužit...

Nabídku přispívat do Quarterly si dlouho promýšlela. Jednalo se sice o velmi uznávaný a známý kritický čtvrtletník, kam přispívali jen ti nejlepší z nejlepších, ale na druhé straně dostala neohrožená Elizabeth poprvé strach. O šéfredaktorovi Johnovi Gibsonovi Lockhartovi (1794-1854) slyšela hrozné věci, prý je chladný jako led, mimořádně nepřátelský a namyšlený snob, jemuž nic a nikdo není dost dobrý. Jeho články prý zahubily nejednu citlivou básnickou duši a vyžádaly si údajně i několik životů. Na druhé straně by se díky spolupráci s Quarterly mohla stát první ženou, která kdy přispívala do tohoto přísně konzervativního časopisu, a její soukromý boj za rovnoprávné postavení v nepřístupném mužském světě plném předsudků by tak skončil bezprecedentním vítězstvím. 

Stalo se něco naprosto nepředvídaného, Elizabeth a Lockhart si okamžitě padli do oka. Ona bystře poznala, že za chladnou slupkou se skrývá vřelé srdce a až příliš dobrácká duše. Krásný jí Lockhart připadal nejen uvnitř, ale i navenek, své kamarádce napsala, že má s tímto mužem „neuvěřitelných fyzických půvabů pikantní vztah“. Čtyřiačtyřicetiletý vdovec ji dojal svou starostlivou péčí o dvě problematické děti a invalidní sestru, zamilovala si jeho cynický smysl pro humor, sdíleli společné nadšení pro kreslení, literaturu a cizí jazyky. Elizabeth našla v Lockhartovi muže, kterého podvědomě hledala celý život, muže, jenž by se k ní choval jako k dámě a zároveň zcela rovnocenné bytosti. Dělala všechno proto, aby si ji Lockhart také zamiloval, psala spousty zajímavých článků, dělala společnost jeho inteligentní, ale těžce nemocné sestře a snažila se najít cestu k jeho dětem. Všechno se ale míjelo účinkem a její pikantní vztah k Lockhartovi zůstával neopětovaný, což se znovu potvrdilo, když Lockhart požádal o ruku jinou ženu.

Elizabeth se zhroutila. Útěchu našla v ateliéru začínajícího fotografa Davida Octaviuse Hilla, kterému během společného focení popsala své trápení. Hill jí sice nedokázal poradit (a sám se do ní zamiloval), zato pracovně si rozuměli skvěle, Elizabeth mu zapózovala pro více než třicet fotografií a k Hillovi do ateliéru nakonec dotlačila většinu kolegů z redakce Quarterly včetně Lockharta. Díky této zkušenosti se Elizabeth začala zajímat o fotografování, které považovala za nové umění s velkou budoucností. Takový postoj byl ve své době sice prorocký, ale také značně kontroverzní. Elizabeth byla naštěstí více než dostatečně vzdělaná i v oboru dějin umění, takže své názory brilantně podložila argumenty.

Lockhartova snoubenka zemřela ještě před svatbou, což Elizabeth považovala za druhou šanci a snažila se o

svou lásku ještě víc, takže se v tisku pravidelně objevovaly zaručené zprávy, že ji Lockhart co nevidět požádá o ruku. Ovšem Lockhartova představa o ideální partnerce byla odlišná, potřeboval ženu, která by mu byla morální oporou a pomohla mu zkrotit rozjívené děti, nikoliv ženu, která více než kohokoli jiného připomínala jeho mužské kamarády a soupeřila s ním na poli vzdělání i literárních úspěchů. Na jednom ze zvaných večerů pouze pro pánskou smetánku (a Elizabeth, jak jinak) se seznámila s ředitelem Národní galerie sirem Charlesem Eastlakem. Muž průměrného vzhledu, nepříliš charizmatický a ještě starší než Lockhart uspěl a Elizabeth konečně souhlasila s nabídkou k sňatku - předtím odmítla kromě Hilla ještě mladého nakladatele Murraye, kritika Johna Wilsona atp.

Tentokrát se zhroutil Lockhart. Sňatkem Elizabeth přestala být nezávislou "starou pannou", nyní měla manžela, jehož musela alespoň navenek respektovat a neponižovat ho okázalými projevy náklonnosti vůči Lockhartovi. A sice se Elizabeth přistěhovala za manželem do Londýna a stala se tak takřka Lockhartovou sousedkou, jejich blízký vztah musel skončit. Po svatbě chtěla Elizabeth dokonce svou kariéru ukončit, ale příliš si zvykla na společnost umělců, každodenní práci a dětí se pár nikdy nedočkal (jediné těhotenství skončilo narozením mrtvé holčičky). Dál Elizabeth prožívala každou smutnou událost v Lockhartově životě a napsala o něm po jeho smrti dlouhý článek, v němž se snažila vysvětlit jeho komplikovanou povahu. „Byl tím nejlepší, co mě kdy potkalo,“ konstatovala. Do Quarterly nepřestala přispívat, s manželem dál cestovala po Evropě a založila vlastní umělecký spolek. Pomáhala v rozvodových řízeních ženám, které se ocitly v nešťastném a nenaplněném manželství. V roce 1865 ovdověla a místo toho, aby se stáhla do ústraní, ještě častěji se objevovala ve společnosti. Nehledě na svůj věk byla vitální tělem i duchem až do posledních okamžiků svého života a citově zůstala věrná Lockhartovi. „Měla bych na něj konečně přestat myslet,“ napsala roku 1891 – sedmatřicet let po Lockhartovi smrti, „navždy na to všechno zapomenout.“

Elizabeth lady Eastlake dokázala, že i bez existence ženského emancipačního hnutí mohla dokonce velmi mladá dívka dosáhnout rovnocenného postavení mezi slavnými intelektuály a při troše úsilí získat jejich uznání. Ti, kdo ji chválili, nezdůrazňovali její pohlaví a věk, protože u ní to nebylo důležité, nebylo nutné přivírat oko nad jejími mezerami ve vzdělání a všeobecném rozhledu, jako se to dělalo běžně u jiných intelektuálek, protože Elizabeth žádné takové mezery jednoduše neměla. Naopak, muži se báli, že při rozhovoru s ní se projeví jejich neznalosti. Elizabeth byla příliš emancipovaná dokonce pro samotné feministky, zatímco Elizabeth snahám feministek příliš nerozuměla, vždyť (podle ní) většina žen toužila být andělem domácího krbu a ty výjimečné měly přirozeně právo proniknout do mužského světa, pokud mužům stačí svým vzděláním a rozhledem. Možnost volby měli podle Elizabeth ženy, nikoliv muži, kteří by se společensky znemožnili, kdyby věnovali veškerý volný čas péči o své děti (tak jak to dělal například Lockhart). Navíc ke konci života čím čím dál častěji opakovala myšlenku, že žena by v první řadě měla najít lásku, vybudovat si kvalitní vztah a vzdělání či kariéra jsou až na druhém místě, protože bez lásky by ani vzdělaná a úspěšná žena nebyla šťastná.

Elizabeth ani Lockhart se nesetkali s velkým pochopením ve své době a ani pozdější generace je neocenily. Lockharta, autora několika neobvyklých románů a šéfredaktora Quarterly (po osmadvacet let) dnes připomínají dvě destičky se jménem a hrob u pat Waltera Scotta. Elizabeth byla pochována po boku svého manžela na hřbitově Kensal Green v Londýně. 

Její výtvarné práce jsou k vidění zde: http://www.tate.org.uk/art/search?aid=2555&sort=date&type=artwork

Dvě krátké zmínky o Smrti Múz z poslední doby...

http://www.novinky.cz/kultura/salon/363039-kriticka-eva-klicova-o-ceske-literature-hleda-se-nekdo-kdo-mysli.html
http://knihpedia.blogspot.cz/2015/03/andrew-crumey-schrodingerova-velryba.html

Smrt Múz ve výběru nejlepší české prózy poslední doby:

http://www.martinus.cz/?uZlava=1356

AKTUALITY: Přednáška pro učitele a veřejnost + historický pořad 

Jste-li učitelé angličtiny, literatury nebo dějin, můžete se přihlásit prostřednictvím své školy a organizace Descartes na moji přednášku "Skotsko a zlatý věk skotské literatury", která se bude konat v Praze, Brně a Olomouci na jaře příštího roku. Přihlásit se můžete i v případě, že neučíte, ale pak si musíte vstupné zaplatit ze svého - ale upřímně - vyjde to levněji, pozvete-li mě na kávu :).
Zadruhé se příští rok dostane na obrazovky ČT1 nová historická "reality show", na které jsem spolupracovala jako odborný poradce režie. Zatím si můžete pustit alespoň trailery:
http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-ostrava/novinky-ze-studia/286291-chteli-byste-prozit-dovolenou-ve-starych-casech/

Moje vystoupení na ČT24 Události komentáře

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/214411000370918/

Rozhovor o referendu pro Lidové Noviny 

http://www.lidovky.cz/walter-scott-byl-probritsky-a-ja-hajim-jeho-zajmy-rika-ceska-spisovatelka-1ly-/kultura.aspx?c=A140918_161502_ln_kultura_hm

Na vědomost se dava, ze zitra vyjde v Lidovych novinach rozhovor se mnou tykajici se referenda o skotske samostatnosti. 

DĚJINY LŽÍ II: Blbosti o historii, které mi řekly děti ve školce a školce a já jim pak věřila

- že "totáč" byl nějaký pán, který "vládl" za socialismu
- a ten socialismus bylo krátké období, které skončilo dost dávno (byl rok 93)
- že se kroje nosily ve středověku
- že se princezna Diana stala princeznou poté, co ji celý svět prohlásil za nejkrásnější ženu světa
- že Rudolf II. sestrojil Golema
- že některé sochy jsou lidé, kteří zkameněli (tady vidím inspiraci Pompejemi) - tak jako Nepomucký
- že Čechy kdysi vlastnily kus moře (což je svým způsobem pravda, ale to moře rozhodně nevypadalo/nevypadá jako v našich představách, tedy se super písečnými plážemi atp.)
- že Česká republika byla přijata do NATO díky hokejovému vítězství v Naganu
- že tramvaje byly vynalezeny v Česku

DĚJINY LŽÍ: Kdy měli lidé nejkratší životy?

I ti největší odpůrci dějinného „pokroku“ přiznávají, že přece jen jedna křivka historického vývoje se line pozitivním směrem – a týká se to průměrné délky života. Taková křivka mluví zdánlivě jasně – pokud je vám přes padesát, patrně si oddechnete, že jen v posledních desetiletích lidé žijí až do tak vysokého věku, zatímco v pravěku byste byli mrtví někdy krátce po maturitě. Hnedle je člověk rád, že žije v dnešní době, takže má po oné padesátce ještě třeba dobrých třicet let k dobru. Díky, RTG a sono a pilulky, že existujete! Nebo ne?

Pak se člověk na chvíli zamyslí a poškrabe si zátylek. Průměrná délka lidského života v České republice je 77 let, ale Novák z přízemí zemřel už v pětačtyřiceti a jeho žena o dva roky později, kolega podlehl infarktu v padesáti, zatímco otce zahubila rakovina v pětašedesáti…  Narození v polovině osmnáctého století se v průměru dožívali tak pětačtyřiceti, ale tento bodrý muž (nar. 1749) se nechal vyfotit ve věku sto tři let a na umření moc nevypadal:

Že by náhoda? Ale kdeže. Ve skutečnosti se totiž délka života změnila úplně jinak, než bychom dle slepé statistiky předpokládali. Nejdříve zkusme spočítat jednoduchý příklad založený na statistice, kterou najdeme i v pramenech – v devatenáctém století měla průměrná britská rodina čtyři děti, z toho dvě zemřely před dosažením dospělosti (a pravděpodobně se již narodily mrtvé, nebo zemřely před pátými narozeninami).

Otec: dožil se 80

Matka: dožila se 80

Dítě č. 1: dožilo se 1 roku

Dítě č. 2: dožilo se 2 let

Dítě č. 3 nezemřelo v dětství a jeho šance na delší život se tak rapidně zvýšily, dožilo se 80 let

Dítě č. 4 mělo také štěstí a dožilo se 80 let

V průměru tedy příslušníci této rodiny žili 53,8 let. A to se zdá málo, že? Můj táta zemřel ve věku 52 a to nebylo v osmáctém století, to bylo před sedmi lety…

Zkusme jiný příklad, necháme naši „matku“ zemřít při porodu dítěte č. 4 ve věku třiceti let, ostatní hodnoty ponecháme stejné. Průměr nám klesne na 45,5 let. A jsme doma, aniž bychom dokonce zabili jedno dítě v pětadvaceti ve válce. Ani jeden z členů naší vzorové rodiny tedy nezemřel ve středním věku, ačkoliv průměr by nás k takové úvaze sváděl. Ti, kdo se dožili 45, se v našem případě dožili i 80. A tři další zemřeli mnohem, mnohem dříve. Myslím, že tento model je dost realistický.

V tuhle chvíli si asi už člověk řekne, že lidé byli vlastně velmi odolní, když se řada lidí v minulosti (a je už celkem jedno, o kterém století mluvíme) dožila věku 50 plus. Vypovídá to především o tom, že dokázali přežít vlastní porod, nepodlehli žádné dětské nemoci, nepadli ve válce, nevykrváceli při porodu, neutrpěli žádný úraz a fatální se pro ně nestala ani žádná z mnoha epidemií (tyfu, cholery, TBC atp.). Jejich tělo si muselo poradit se špatnou stravou, z našeho pohledu nepravidelnou, nevyváženou a jednostrannou. O čisté vodě si mohla většina nechat zdát, navíc nádrže se vyráběly z olova, což je samozřejmě z dlouhodobého hlediska vysoce toxická látka. Pořád vám je to málo? Neexistovaly dovolené, pracovní doba dělníků činila až osmnáct hodin, přičemž lidé pracovali už od svých čtyř, pěti let. Ani bohatší neměli na růžích ustláno, v patnácti se běžně chodilo už na vysokou školu a pak dotyčný právník, medik nebo duchovní pracoval tak dlouho, jak to jen šlo (tedy prakticky do smrti), důchody neexistovaly. Tak co, troufli byste si?

Vypovídající jsou také historické prameny, v nichž se dočteme o tom, co v té či oné kultuře a epoše znamenalo být „starý“ a co byl „požehnaný věk“. Většinou se mluví o sedmdesátce, osmdesátce, ale i o stovce. Pomineme-li pravěk, nebylo dožití i oné stovky nikdy nereálným, generace narozená v půlce osmnáctého století (tedy jako onen pán na fotografii výše) byla na stoleté poměrně bohatá, což se dá vysvětlit snad jen tím, že životní úroveň byla již poměrně vysoká, ale lidé ještě nežili v tak špinavých a přelidněných městech, jako tomu bylo o sto let později. Vysoká byla ale (až do nedávné doby) úmrtnost dětí a s tím byla spojená také vyšší úmrtnost rodiček – a tento fenomén měl za následek, že průměrná délka života se nikdy nemohla přiblížit „požehnanému věku“ sedmdesáti let. Až když se podařilo snížit kojeneckou úmrtnost, okamžitě vzrostla i průměrná délka života. Toho se docílilo jen ve třech poměrně jednoduchých krocích: 1. začala se používat dezinfekce a antibiotika, 2. bylo vynalezeno očkování, 3. změnily se zákony o pracovní době, takže ženy nemusí ihned po porodu zpět do práce, ale mohou být na mateřské a kojit dítě vlastním mlékem.

Nyní zkusme naši modelovou rodinu z devatenáctého století opečovávat dle výše zmíněných tří kroků – zachráníme tak pravděpodobně matku před smrtí v důsledku porodu, děti nám nezemřou na dětské choroby, protože jsou očkované a kvalitní mléko jim posiluje imunitu:

Matka, otec a všechny čtyři děti se nám dožijí osmdesáti let. A že jim nabídneme dovolené, víkendy, přísun čerstvé zeleniny a ovoce po celý rok atp. dožijí se všichni ve zdraví a štěstí onoho požehnaného věku, stovky. Ale ejhle. Statistika totiž říká, že dnešní lidé se v průměru dožívají sotva osmdesátky, přičemž kojenecká úmrtnost je zanedbatelně nízká. Takže znovu – dnes se lidé dožívají sotva osmdesátky – toho věku, kterého dosáhl náš modelový „otec“ bez problémů i za tvrdých podmínek devatenáctého století. To je vážně k zamyšlení. Kde se stala chyba? Nejsme ti neduživí chudáci vlastně my?

A tak se dnes lidé bláhově smějí: „Já, ve svých čtyřiceti bych byl ve středověku dávno mrtvý!“ Ale proč ne, mají vlastně pravdu, dnešní lidé jsou očividně tak křehcí, že by ve středověku nepřežili ani týden. To by se asi pro změnu lidé ve středověku za břicho popadali, jaké jsme to padavky. Inu, kdo se směje naposled…

Dnes lidé trpí tzv. „stařeckými nemocemi“ už v rané dospělosti; některé nemoci se nebývale rozšířily a není proti nim prakticky žádného léku – například alergie či obezita vysokého stupně; smrtelné nemoci, které již umíme poměrně úspěšně léčit (syfilis) nahradily nemoci nové, obdobně nebezpečné a dosud nevyléčitelné (AIDS). Kojenecká úmrtnost je ve většině zemí světa na ústupu, ale stejným tempem přibývá neplodných párů. Situace opravdu není nijak povzbudivá ani v rozvinutých zemích.

Ale nechme čísla čísly. Ani dlouhý život nám nezaručí, že budeme šťastní. Lidé v průběhu celých staletí prosili boha, aby někomu život vzal a jinému dopřál ještě alespoň pár let. Ze statistického hlediska jsou sebevrazi jen o ničem nevypovídajícím vzorkem lidí, ale ve skutečnosti jejich množství může v řadě momentů svědčit o stavu společnosti. Je snad náhodou, že nyní páchají sebevraždu čím dál častěji lidé, kteří měli to „štěstí“ dožít se více než jen průměrného věku – ale v těžké depresi?

Nový článek: Smrt a pohřbívání v raně viktoriánském Londýně

v novém čísle časopisu Živel č. 38, 2014
https://www.kosmas.cz/knihy/194425/zivel-c.-38/

Rozhovor s paní profesorkou Stehlíkovou, která seznamuje své studenty se spisovateli:
http://www.itvar.cz/cz/2014/07-2014-stehlikova-839.html

V Luxoru zrovna vyšel zajímavý článek s radami, co si koupit, když se vám líbily Žítkovské bohyně...

Marie Michlová dopsala tento pětsetstránkový opus po osmi letech a ve svých třiadvaceti letech se stala snad nejchválenější debutantkou, jakou jsme tu kdy měli. Není se čemu divit - oněch osm let práce na románu o nejslavnějším romanopisci 19. století Johnu Smithovi je setsakramentsky vidět. Nádherná hra s jazykem a stylem vás protáhne životním osudem Smithe, a je úplně jedno, že nikdy neexistoval. Postavy které potkává a které se mu pletou pod nohy reálné byly a právě hra fikce, vtipu a zamyšlení nad podstatou umění dělá z této knihy velmi svižnou a zábavnou studii jak umění, tak umělců zároveň.
http://neoluxor.cz/blog/specialy/10-knih-pokud-se-vam-libily-zitkovske-bohyne--465/