John Torrington, kapitán Svaté Anny

Tak se jmenoval můj v pořadí druhý román, který jsem napsala zhruba během jednoho roku někdy od podzimu 2003 (tj. ve svých čtrnácti letech). Jedná se o příběh velice známé tzv. Franklinovy výpravy, která měla najít arktickou cestu kolem Severní Ameriky. Výprava vyplula v květnu 1845 a zahynula za dosud blíže nevysvětlených okolností kolem roku 1850. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je mladičký poddůstojník John Torrington, který však naneštěstí trpí tuberkulózou, zápalem plic a mírnou otravou olovem - proto se nakonec stane prvním, kdo během výpravy zahyne (1. ledna 1846). Jako ukázku jsem vybrala úplný konec románu, jedná se tedy i o konec života Torringtona. Torrington se na marodce seznamuje s prostým námořníkem Johnem Hartnellem (ten nakonec zemře tři dny po Torringtonově smrti). Hartnell rovněž trpí tuberkulózou a zápalem plic, ale navíc je silně otráven olovem a proto začíná bláznit. O této výpravě bylo napsáno několik románů, ale všechny se zaměřovaly na události, které se staly až po Torringtonově smrti.
(Jo a kdo zadá jméno John Torrington do Google obrázků, jedná tak na vlastní nebezpečí!)

 

hroby (zleva) Johna Torringtona, Johna Hartnella a Williama Braina na ostrově Beechey

 

 Nemohu říci, že tam byla zima. Zima byla, když jsem si jako dítě hrál na draka, vydechoval nosem a představoval si, že je to vroucí pára. Nebo jsem setřásával sníh z větví, protože se mi zdálo, že když se tak moc prohýbají pod jeho tíhou, musí je to bolet. Zima, to byly večery u krbu s teplou dekou přehozenou přes kolena, zima, to bylo vzácné sušené ovoce o Štědrém dni. Tohle nebyla zima, jakou jsem znal, tohle byla zima jako z jiného světa. Slunce zmizelo již před několika týdny a zdejší nehostinnou bílou krajinu pohltila noc zdající se nekonečnou.

Nad mou hlavou visí drobná lampička, která mi dovoluje si v lepších okamžicích otevřít Bibli a hledat v ní slova útěchy, slova, která tak dobře znám, slova, které mi tolikrát opakovali mí blízcí. Slovo Boží dovede rozehnat mé pochyby a strach stejně jako tma a noc odsud vyhnala zvířata i domorodce. Knihu jsem naneštěstí zmáčel svými slinami a krví, když jsem se znenadání rozkašlal a nedokázal se ovládnout. Musím přiznat, že Nový Zákon zkropilo i několik slz, když jsem mezi stranami našel drobný kvítek, jejž jsem tam založil krátce před vyplutím. Rostl na kraji silnice u patníku, na který jsem se posadil, abych si chvíli odpočinul. Slunce pražilo, kvítek voněl, usmála se na mne náhodně procházející mladá dáma a svět se zdál najednou až závratně krásným…

Neztrácel jsem přehled o tom, kdy je půlnoc a kdy poledne, jen díky chlapcům, kteří mi pravidelně nosili snídani, oběd a večeři. Navštěvovali mě rovněž lékaři, kteří mě nutili se svléknout i v tomto nelidském mrazu. Proklepali mi hrudník, poslouchali jeho zoufalé chroptění a studenými prsty mi přejížděli po vystouplých žebrech. Tentokrát mi vrazili do zkřehlých rukou horký čaj a pomohli mi zpět do modrobílé pruhované košile. Položil jsem se unaveně na pryčnu a opatrně vdechoval teplý vzduch sálající z nápoje. Jak vzdálené se nyní zdají být ty závratně krásné okamžiky! Na míle by se ta vzdálenost spočítat nedala. Vracel jsem se k nim jen v říši svých snů. Jako kdybych se ponořil hluboko na mořské dno, kde všechny hlasy jsou němé a není slyšet řehot koňů ani dětský smích. Zato v rozmlžené dáli skví se loď krásnější nežli Terror či Erebus, je to elegantní mladá panna svádějící Poseidona, ale přitom si zachovává důstojnost, poctivost i nevinnost. Hravá, krásná, dokonalá. Svatá Anna. Nebojácně vyzývá moře a oceány na souboj. A já jsem jejím kapitánem, procházím se po palubě či hledím do světlých vod zítřků.

Myslím, že byla půlnoc, když mi doktor Peddie přivedl společnost. Má radost z nenadálého přerušení dlouhé samoty byla zhacena myšlenkou na to, že se mezi námi objevil další případ zápalu plic. John Hartnell přišel z Erebusu, proto jsem ho moc dobře neznal. Byl mladý, jeho dobrosrdečnému opálenému obličeji dominoval široký nos a velká ústa. Měl velmi husté a lesklé černé vlasy. Zeširoka se usmál a pak se strašlivě rozkašlal. Využil jsem lékařovy přítomnosti a požádal jej o náhradní košili, protože svou jsem měl zcela propocenou, jako kdyby se snad mé tělo sebevražedně snažilo o ještě větší ochlazení.

Jakmile se Hartnellovy plíce uklidnily, lehl si a ležel nehnutě až do rána. Ve tmě jsem jej sice nemohl vidět, ale kdyby se byl býval pohnul, uslyšel bych zavrzání prken, to se však nestalo. Bál jsem se, že se ráno probudím v pokoji s nebožtíkem, nemohl jsem usnout a strašlivě se potil. Třásl jsem se a tiskl k sobě Bibli, jako kdybych mohl z jediné vysušené fialky nyní získat alespoň kousek tepla z dávno pominuvšího léta.

„Na konci chodby stojí rakev,“ prohlásil Hartnell, sotva jsem ráno otevřel oči. Seděl na pryčně s hlavou v dlaních a dodal: „Čeká se na prvního nebožtíka, na první oběť platby.“

„Na lodi jsou tři rakve,“ odpověděl jsem. „Byl bych rád, kdyby nám takový počet stačil.“

Hartnell se rozesmál. Kašlal a smál se. Tehdy jsem začínal mít tušení, že s ním není něco úplně v pořádku. Když nám přinesli snídani, zhltl ji vmžiku, měl jsem pocit, že má velký hlad, zatímco mně bylo zle od žaludku a nabídl jsem mu svou porci konzervovaného vepřového. I tu spořádal a zase se rozesmál.

„Jsou to krásné talíře,“ poznamenal jsem při pohledu na fénixe zdobícího nádobí. „Před touto plavbou jsem nikdy nejedl z tak krásných talířů. Ale jídlo už tak královské není…“

Odpovědí mi byl jen smích a kašel, kašel a smích. Před polednem se Hartnell trochu zmátořil a vykřikl: „No do hajzlu s tím! Až se ostatní vrátí domů, bude o nich vědět celý svět, každej pes i v té nejmenší vsi. Uvítá je jásající lid, jen my dva zůstaneme navěky zapomenutí v ledové zemi. To je tak nespravedlivý, víte?!“ Drobným kapesním nožíkem vyřezával ze dna konzervy černé srdce. Dlouho jej pak mlčky leštil kapesníkem, až se lesklo jako zrcadlo. „Máte tam doma nějaké srdéčko sladké?“ zeptal se. „Ne? To je dobře, jinak by se už dávno kurvila s jiným, to vám povídám. K námořníkům holt patří děvky. Kdopak by je doma uhlídal!“

Přelezl mi přes hřbet dlaně pavouk, pošimral mě svými droboučkými nožičkami a pak se vydal na průzkum podlahy.

„Ztratil jsem všechny své sny,“ povzdechl si Hartnell. „Uplavaly pryč… Vám také?“

„Zítra začne další rok,“ řekl jsem. „A v tom roce mi bude již jednadvacet let. Možná bych mohl být povýšen na důstojníka a jednou, jednou bych chtěl mít vlastní koráb - Svatou Annu. Poplavím se na jih a daruji královně nějaký ostrov plný dosud neobjevených zvířat a vodopádů.“

„To jsem si ve dvaceti myslel také,“ odpověděl. „Ale teď je mi pětadvacet a za těch několik let jsem pochopil, že život je svině a nelze od něj nic lepšího čekat. My jsme tady zatraceni.“

Potom se zase rozesmál a zároveň kašlal. Krev mu v jednom okamžení vytryskla z úst, ale vzápětí se zase rozpustile rozchechtal. Pak si vzal na uklidnění pilulku olova a usnul. Poslední noc roku se mi zdála nekonečná, budil mě hlasitý zpěv oslavujících a Hartnellovo kašlání ze spaní. Klepal jsem se zimou v potem zmáčené košili, ale neměl jsem dost sil na to, abych se převlékl a rozhodl jsem se tak přečkat až do rána. Zíral jsem do tmy a představoval si, jak budu rád, až se uzdravím a projdu se ostrovem Beechey, kolem něhož po ledové hladině poklidně a pomalu plavou obrovské kry. Tou dobou už by měla skončit polární noc a já po trýznivém čekání opět spatřím slunce zdající se v těchto končinách malinkaté, slabé a vzdálené.

Naposledy jsem si prolistoval Bibli a prohlédl si kvítek ve světle tlumené lucerničky. Naposledy jsem ve svých představách prošel pěšinou k zahradním vrátkům. Sluha mi naložil kufry na vůz a vydali jsme se k přístavu, kde stála Svatá Anna. Posádka seřazená v trojstupu, slunce probleskuje skrze mraky, zvedáme kotvy. Kam až nás vlny a větry odnesou? Blíží se noc, měsíc vypadá jako obrovský tajemný koráb neohroženě rozrážející černá mračna nad otevřeným oceánem. Svatá Anna zamířila do vod věčné temnoty a za zpěvu sirén se proměňuje v bárku duchů…

Vzbudil jsem se hrůzou, srdce mi nepříjemně bušilo, Hartnell chrápal. Zíral jsem na lampičku, tiskl si a prsa Písmo svaté a nemohl se zbavit oné hrozné představy, v uších mi znělo zlověstné šplouchání vody, která se právě uzavřela nad mou lodí. Zavřel jsem oči, víčka mi spadla jako těžká opona. Slyšel jsem hlas lékaře, ale nerozuměl jeho slovům. Cítil jsem i jeho doteky, horké ucho přitisknuté na mém hrudníku, měl jsem pocit, jako kdyby se o mě opíral celou váhou a drtil mi žebra a pod nimi i mé zmáhané plíce.

A pak najednou jsem ji spatřil znovu. Vynořila se opět na hladinu, zrodila se z jasného světla, zdráva a neporušená má milovaná Svatá Anna. Kormidelník mě ujistil, že se přidržujeme plánovaného kurzu. Sundal jsem si klobouk a utřel si krůpěje potu z čela. Snad to byl všechno jen zlý sen! Srdce mi pokročilo radostí. Vítr se mi opřel do zad a já si nechal donést sklenici vína. Na obzoru se skvěla dosud neznámá země už od pohledu bohatá na všechny světské poklady. Budiž to ráj Johna Torringtona, kapitána Svaté Anny.